Příběhy - Práh jižní Morava

Zde si můžete přečíst příběhy lidí, kteří se setkali s duševní nemocí u sebe nebo u svých blízkých. Přiblíží Vám svoje úspěchy i strasti, které jsou reálnější, než filmové příběhy a televizní zprávy, které často líčí duševní nemoc velice zkresleně. Poznáte, o čem ta „duševní nemoc“ vlastně je, jak se s ní dá žít i přes všechny negativní důsledky, které přináší. Často pomůže, když to, co vás mohlo srazit na kolena, přetvoříte v něco pozitivního a smysluplného.
Možná, že po přečtení společně zjistíme, že jsme si v odvaze a chuti překonávat překážky všichni podobnější, než jsme si mysleli.

Příběhy a texty vyjadřují názory konkrétních přispěvatelů. Nemusí být ve shodě s názorem a postoji Práh jižní Morava, které poskytuje tento prostor pro jejich publikování.


Bára

Bára
"Pojďte se společně se mnou nakouknout pod moji pokličku..."
Džana

Džana
"Džana? Džana. Mám paranoidní psychózu. Ale žiju tady a teď! Naděje na vyléčení umírá poslední."
Dori

Dori
"Jsem Dori. Mám schizoafektivní psychózu. Jsem blíženec. Vynásob tedy nespočet Dorotek dvěma a máš mě. Těší nás."
Silvie Chrudinová

Silvie Chrudinová
"Jsem vokalistka dvou kapel - ONA a LateXjesuS.
Je mi 23 let."
Markéta Dohnalová

Markéta Dohnalová
"Už 17 let se léčím na psychiatrii a bojuji o svou normalitu.
Letos mi bude 40 let."
c

Kamila
"Jsem hodná, milá, zdvořilá, pracovitá, milující..."
Václac Rolenec

Václac Rolenec
"jsem vystudovaný chemicko potravinářský inženýr, v současné době Peer konzultant ve sdružení Práh."
inna davidova n

Inna Davidová
"Jmenuju se Inna Davidová a je mi 38 let. V tuto chvíli, díky bohu, v remisi. Už několik let."
redakce

Redakce
Bylo by škoda vás ochudit o některé příběhy (jejichž autoři třeba nechtějí psát opakovaně). Najdete je na tomto redakčním profilu.

Po dlouhém zvažování souhlasím s několikaměsíčním terapeutickým pobytem. Má mi to pomoct odhalit některé myšlenkové stereotypy, které ve svém důsledku vedou k depresím a úzkostem. Nevím. Můj první dojem je takový, že jsem vlezla do nějaké sekty. Pořád navíc bojuju s nedostatkem energie. Ale bojuju. Účastním se všech aktivit. Smysl některých mi uniká. Překonávám svůj strach a zapojuji se do skupinové terapie. Ačkoliv tomu ze začátku vůbec nedůvěřuji, ukazuje se, že to je jedna z nejsilnějších věcí, která mi v hodně ohledech otevřela oči.
Bipolární porucha nemá jen stinné stránky. Sama si cením své nemoci jako určitého daru. A tady je pár fajn věcí.
Bylo nebylo… každý příběh má svůj začátek. Já v postýlce a spousty rodinných hádek, mé útěky z domova, rozvrácená rodina, ale taky přátelé, průměrné studijní výsledky a láska k divadlu, která přetrvává dodnes.

Mít psychickou poruchu je těžké samo o sobě. O to je to však horší, když to nechápou lidi kolem. Je dobré mluvit o své nemoci před ostatními? A jak jim vysvětlit, co je to vlastně za nemoc? Jak jim vysvětlit, že to JE nemoc? Jak se nestydět za to, že jsem "blázen"?

JT Fixed Display