Nejlepší den mého života - Práh jižní Morava

Umění snít je dar od Boha. Věta, která popisuje všechny mé večery před spaním už od útlého dětství. Nevím, jak vy? Ale já než jsem došla od fáze uvědomění vlastního psyché, tak jsem si myslela, že vytváření příběhů v potemnělém pokoji plného fantaskních výjevů od stínů mezi čtyřmi stěnami, odrazů lesklých předmětů ve vitríně „poličky (ne)úspěchů“, v kombinaci s mihotavými světly zvenčí až po hudební zapojování prapodivných zvuků ze zákoutí duše, je jenom mým absolutně výjimečným bytím a zastavením se na planetě Zemi. Zvládla jsem v útlém věku spousty „neexistujících“ jazyků a byla jsem si jistá, že takhle zvládne mluvit každý, tedy alespoň pro nás jako děti to nebylo neobvyklé jako pro dospělé.

V průběhu zázračného času dětských her nic nebylo překážkou do osudného okamžiku, netušily jsme, že jsme v tu chvíli výjimeční. Běh života dospěl do fáze, kdy mě maminka vzala poprvé do knihovny „Ach, jak tajemné magické místo, svět ve vlastním světě.“,pomyslela jsem si. V mých šesti letech jsem se vydala na nové dobrodružství, objevování světa dospělých. Morální hodnota Rychlých šípů, lásky v románech pro dospívající dívky, až po ruskou literaturu mi dalo ukázat, že všichni máme svůj vnitřní bohatý, i když ne vždy dokonalý nebo jednoduchý svět. A tak od fantazie před spaním jsem došla k reálnému rozhodnutí. „Maminko, já budu spisovatel.“

 

Každý dokáže úžasné věci a kdokoliv může být hrdinou. Důležité je si věřit. Tyhle motivační věty jsou úžasné, dokud se něco nepokazí. Dokud se neztratí naděje a víra. Vidění světa pohledem Malého prince končí s přicházející dospělostí. V určitém věku už jsem nesnila o „nakresli mi beránka“, ale opravdu dostat se mimo tuhle planetu, na které mi nikdo nerozumí. V dospívání jsem byla jako slepýš, neviděla jsem, co odsouvám do pozadí a také jsem přišla o nohy, protože slepýš je vlastně ještěrka. Nedokázala jsem doslova rozchodit tolik bolesti, které se přihodily kolem mne, a tak jsem se začala plazit, zdálo se to tak i šetrnější k vlastní duši. Kolotoč nejen rodinného života a vztahů v dospívání se jménem Godzilla v určité chvíli rozdupal většinu pevného základu. Terapií stále byla literatura v tom malém temném pokojíku, který už se mnou nemluvil jako dřív, tolik hrdinů a tolik tragédie, že upozaďování vlastních myšlenek na úkor psané magie byly jako kouzlo vřelého objetí mé babičky před spaním s malou modlitbičkou. Babička mi umřela na hranici začátku školního věku a dědeček opustil tento svět, když jsem stála na hranici dospělosti. Jak symbolické.

Andělíčku, můj strážníčku,

babi a dědo,

Opatruj mi mou dušičku,

Buď mi vždycky na pomoci..

Dnes já tě prosím nejen ve dne, ale hlavně v noci…

 

Smrt je všudezdejší, jako středověký Everyman pak můžeme dopadnout k zemi a vlastní nicotnosti, když se na své cestě se necháme ošálit a můžeme z ní sejít do temného lesa. Metafory o dobývání vrcholů jsou jistě krásné, než si je člověk splete s kariérismem. Já ty kombinace metafor a přirovnání z knížek nedokázala aplikovat v reálném životě. Snílek, tak mi říkali. A tak jsem všechno kazila. Většinou uprostřed hory jsem spadla dolů, důvěra se ztrácela nejprve v okolí a pak i sama v sebe. Do jisté doby jsem neměla zkušenost, jaké je to vylézt až na vrchol vlastního sebepoznání a přijetí se, jsem takový ten typ člověka, co je vždy v průměru. Průměrný obvod štěstí a průměrný obsah smutku. Průměrné vědomosti, průměrné výkony. V tom přeobsáhlém smutku jsem se vždy vrátila ke snění. Umění snít je dar od Boha byla má mantra za soumraku kratochvílí a úsvitů naděje, v umění snít jsem totiž výjimečná.

Často jsem v mysli bloudila tam, kde je dopřáno navštívit kouty nerozkvetlé jen těm jedincům, které přestalo uspokojovat vzdělání, sebeláska a víra. Experimentování na hranici destrukce. Někdy směle před spaním jsem si říkala, že jsem jako Jan Amos Komenský a Malý princ ztracený v labyrintu světa a ráje srdce. Stav, kdy už nemůžete být šťastný, odborníci u mě později nazvali depresí, a pak mnohými jinými nálepkami. Vrátila jsem se do jiného pokoje, kde temnoty už nepřipomínaly magické mihotavé stěny dětského pokoje, naopak tyto stěny v křižovatce strachu a semaforu barvy červené dávaly výhrůžným způsobem stopku. A tak jsem jako dospělá objevila strach. A tak jsem přestala snít. Tady počkej, poslouchej rytmus, než se odvážíš přejít nekonečnou dálnici vlastního stínu. Poslouchala noc co noc pekla zbičovaných duší z vedlejšího pokojů, očistce ranního probuzení a krve sebeobětování v místnosti, kde lidé kouzlí svůj čarokrásný úsměv pod vlivem všemožných drog, tak se jinak také říká lékům. Při čistění zubů jsem vedle téhle rudé barvy války přemýšlela, zda-li pohádky mají větší smysl než jen vzpomínku na babičku před spaním, zda-li nejsou zdrojem většího poslaní, než boje dobra a zla. Motivací? A jak silná je tedy víra a naděje, když svět je za mřížemi a vy o něm můžete jenom snít. A tak jsem si znovu vzpomněla. Umění je snít dar od Boha.

Psát v beznaději o naději v kontextu s mým nejlepším dnem se mi jeví jako sněhová vločka, vzpomínka roztaje stejně rychle ve vaší horké dlani. Malé zrnko pochopení a lásky tam někde v té minulosti. První sníh je předzvěstí konce daného roku a nesplněná přání posíláme do mocné přírody při malém výdechu. Jak velký objev byl, že stále je pro co žít, i když toužíme občas zemřít.

Dávné pohádky o záchraněných princeznách přešly v tragédii o černokněžníkově věži, kde si kdekdo nevěří a je tam vězněno mnoho duší. A ty duše kdysi taky mluvily spousty jazyky, a také chtěli pouze malého beránka, aby jim nebylo smutno na planetce. V téhle věži jsem našla tolik bohem políbených i zatracených lidí, že jsem se rozhodla bojovat s těmi odborníky a vystoupit ze stínu snění a pochopit realitu. Pochopit princip zotavení. Přijmout sama sebe, i se svou diagnózou. Pomalu jsem se stávala vlastní hrdinkou a čekala na svůj příběh, který jednou budu moci sepsat. Když člověk rozumí sám sobě, může se stát spisovatelem vlastního života. A tak přišel nejlepší den, nejlepší na něm je, že se děje každé ráno po probuzení, přijmula jsem dobré i zlé v sobě a dnes můžu pomáhat nejen slovem ostatním překonat tyhle rány osudu, které společně přijímáme. Splněným snem nakonec bylo přestat neustále snít. Někdy při plnění vlastních snů zjistíme, že to, je to co potřebujeme na své pouti životem opustit, odložit a někdy se vrátit na vlastní planetu. Znovu na začátek. A tak jsem tady s dalším příspěvkem pro Práh, po čtyřech letech od prvního příběhu jsem zde začala pracovat jako peer konzultant.

„Podívejte se na nebe. Ptejte se: Spásl, nebo nespásl beránek květinu?

Uvidíte, jak se hned všechno změní…

A žádný dospělý nikdy nepochopí, že je to tak důležité.“

        (Citace z Malého prince)

  • Žádné komentáře nenalezeny
Přidat komentář
JT Fixed Display