KONTRYHEL OSTROLALOČNATÝ!!!! - Práh jižní Morava

Šedé dny jsou ty tam. Zářivé barvy pulsují všude kolem a já se konečně dokážu znovu usmívat, aniž by to bolelo. A co víc, dokážu znovu ventilovat svoje pocity. S velkým vděkem přijímám fakt, že se znovu poznávám.

Za posledních dvanáct měsíců jsem prožila velké množství extrémních nálad a prožitků. Byla jsem potřetí v životě uvězněná v blázinci a pak se znovu učila žít v realitě všedních dnů.

Pošlapané sebevědomí a nulová sebeúcta, nízká schopnost komunikace s okolím, zablokované pocity, nechuť k životu… to vše mi znemožňovalo „normálně“ fungovat. Chtěla jsem to všechno změnit, ale chyběla mi energie a netušila jsem, jak začít. Sebelítost se ještě umocnila zlomeným srdcem a zklamáním ze sebe sama. Byla jsem na dně.

Stěhování na venkov pro mě nebylo žádnou novinkou, je to už třetí pokus, co se snažím žít právě v tomhle domě. Je tu klid a pohoda, což očividně bylo to, co jsem tentokrát potřebovala. Deprese nějakou dobu ještě přetrvávala. Pasivita a zoufalství nebyla vůbec dobrá kombinace, ale všechno má svůj čas. Nenásilným působením mých sluníčkových spolubydlících jsem mohla malými krůčky stoupat do pomyslného kopce, který byl tedy příšerně zdlouhavý a až nesnesitelně mírný.

Zlomovým okamžikem se ukázalo být jedno odpoledne, kdy jsme si málem vyřvali hlasivky pokřikem „kontryhel ostrolaločnatý“ … No, zkuste to zakřičet fakt nahlas, tak zvláštně to uvolňuje! Jak kdyby ostrý lalok kontryhelu mocně demoloval blokády v srdci, ty zdi z šedých cihel, co nejdou nijak přeskočit ani obejít a jen tak něco s nimi nehne.

Konečně můžu s opatrností říct, že moje nemoc je stabilizovaná. Konečně se cítím dobře a konečně si toho vážím. Jupí!

  • Žádné komentáře nenalezeny
Přidat komentář
JT Fixed Display