Jak to začalo - Práh jižní Morava
Na první pohled by na mě asi nikdo nepoznal, že můj život ovlivňuje nemoc jménem schizofrenie, ale já dobře vím, jak dokáže s člověkem zamávat a totálně ho rozložit. Budu se vám snažit něco přiblížit z mých prožitků, předat střípky ze života s nemocí. Chci podotknout, že celý život není jenom o nemoci, je mnohem barevnější, přesto se nemoc nedá zcela vymazat. Můj život se schizofrenií začal plíživě. Musím říci, že již na základní škole na druhém stupni jsem cítila, že se mnou není něco v pořádku. Nejdříve se o mě „pokoušela“ anorexie, kterou jsem úspěšně zvládla překonat, ale již to byla známka určité nepohody ve mně. Rok 1997 byl asi zlomový. Od tohoto roku pociťuji určitou osobní zvláštnost od druhých lidí. V 8. a 9. třídě na základní škole jsem prožívala obrovské smutky a později po letech mi bývalá spolužačka řekla, že jsem také tak smutně vypadala. Nicméně dostala jsem se na gymnázium, kde první pololetí probíhalo celkem v pohodovém tempu, co se týče prospěchu, ale doma jsem pociťovala čím dál více úzkost. Bydlela jsem tehdy s tátou (rodiče se rozvedli v mých 8-mi letech, starší sestra dána také do péče otce, již žila svým životem). V druhém pololetí 1. ročníku úzkosti vrcholily, obviňovala jsem z toho tátu, protože jsem od něj neslyšela žádnou pochvalu, spíše kritiku. I když možná je to jenom můj pohled. Po dohodě s mámou, jsem proto jednoho dne sebrala 2 tašky a batoh a místo jít do školy, jsem se nastěhovala k mámě. Byla to ale příliš velká změna najednou. Nehledě na to, co se dělo jakoby za oponou (soudy u koho vlastně budu bydlet, nenávidění v rodině), ani s mámou to nebylo z mé strany lehké. A aby bylo, vždyť jsme se dlouhá léta skoro neviděly. Proto sjednotit různé návyky a režim dne bylo těžší, než jsem si dokázala představit. Navíc zase jsem se málo viděla s tátou, který mi začal také chybět. Školní prospěch se horšil, nebyla jsem se schopná v 2. pololetí už skoro vůbec soustředit. I tak jsem nějakým způsobem 1. ročník dokončila. Prázdniny se přehouply, ani nevím jak, a už jsem chodila znovu do školy. Ale právě jak se v druhé půlce září škola pořádně rozjížděla, chystali jsme se s třídou do tanečních, já už to nevydržela. Jednoho dne odpoledne jsem přišla domů, lehla si na postel a rozhodla se, že už nevstanu. Ležela jsem tam snad 3, možná 4 hodiny, až mě máma přišla zkontrolovat. Jak mě uviděla, nevěděla, co se děje, ale po telefonické poradě s doktorkou, ke které máma docházela na čínskou medicínu, mi zavolala sanitku.  Odvezli mě na dětské oddělení do nemocnice v Třebíči, kde jsem zůstala 3 dny na pozorování. Třetí noc jsem měla v sobě ale divné tlaky a již velmi rozjetou ataku. Začala jsem v noci ohromně křičet a vzbudila a rozplakala děti se mnou na pokoji. Bylo mi to zpětně velmi líto, že jsem je vystrašila. Doktoři ale moje chování doslova zchladili. Vytáhli mě z postele a osprchovali studenou vodou, pak mě uložili na samostatný pokoj, kde jsem čekala na převoz do psychiatrické léčebny do Brna v Bohunicích. V Bohunicích jsem byla dost zmatená. Nejdříve jsem spala, potom dělala menší prohřešky vůči personálu. Chtěla jsem totiž utéct, ale ejhle nikde nebylo okno bez mříží… Zavřela jsem se na toaletu a chvilku jsem přemýšlela, co dál. Když jsem tam pobývala delší dobu, sestra na mě začala klepat. Přivolala dokonce doktory, protože já jí neotevřela.  Ti mi nakonec naslibovali hory doly, abych otevřela, ale tenkrát mě to velmi zklamalo. Přislíbili mi, že nedostanu žádnou zklidňující injekci, ale sotva jsem vyšla z toalety, už mi stahovali kalhoty a podávali mi ji. Teď s odstupem již chápu, že to tak prostě muselo být.  Příběh se vyvíjel docela dramaticky, nechte se překvapit do příště, jak celá hospitalizace v Brně Bohunicích skončila.
  • Žádné komentáře nenalezeny
Přidat komentář
JT Fixed Display