Příběhy - Práh jižní Morava

Zde si můžete přečíst příběhy lidí, kteří se setkali s duševní nemocí u sebe nebo u svých blízkých. Přiblíží Vám svoje úspěchy i strasti, které jsou reálnější, než filmové příběhy a televizní zprávy, které často líčí duševní nemoc velice zkresleně. Poznáte, o čem ta „duševní nemoc“ vlastně je, jak se s ní dá žít i přes všechny negativní důsledky, které přináší. Často pomůže, když to, co vás mohlo srazit na kolena, přetvoříte v něco pozitivního a smysluplného.
Možná, že po přečtení společně zjistíme, že jsme si v odvaze a chuti překonávat překážky všichni podobnější, než jsme si mysleli.

Příběhy a texty vyjadřují názory konkrétních přispěvatelů. Nemusí být ve shodě s názorem a postoji Práh jižní Morava, které poskytuje tento prostor pro jejich publikování.


Bára

Bára
"Pojďte se společně se mnou nakouknout pod moji pokličku..."
Džana

Džana
"Džana? Džana. Mám paranoidní psychózu. Ale žiju tady a teď! Naděje na vyléčení umírá poslední."
Dori

Dori
"Jsem Dori. Mám schizoafektivní psychózu. Jsem blíženec. Vynásob tedy nespočet Dorotek dvěma a máš mě. Těší nás."
Silvie Chrudinová

Silvie Chrudinová
"Jsem vokalistka dvou kapel - ONA a LateXjesuS.
Je mi 23 let."
Markéta Dohnalová

Markéta Dohnalová
"Už 17 let se léčím na psychiatrii a bojuji o svou normalitu.
Letos mi bude 40 let."
c

Kamila
"Jsem hodná, milá, zdvořilá, pracovitá, milující..."
Václac Rolenec

Václac Rolenec
"jsem vystudovaný chemicko potravinářský inženýr, v současné době Peer konzultant ve sdružení Práh."
inna davidova n

Inna Davidová
"Jmenuju se Inna Davidová a je mi 38 let. V tuto chvíli, díky bohu, v remisi. Už několik let."
redakce

Redakce
Bylo by škoda vás ochudit o některé příběhy (jejichž autoři třeba nechtějí psát opakovaně). Najdete je na tomto redakčním profilu.

Umění snít je dar od Boha. Věta, která popisuje všechny mé večery před spaním už od útlého dětství. Nevím, jak vy? Ale já než jsem došla od fáze uvědomění vlastního psyché, tak jsem si myslela, že vytváření příběhů v potemnělém pokoji plného fantaskních výjevů od stínů mezi čtyřmi stěnami, odrazů lesklých předmětů ve vitríně „poličky (ne)úspěchů“, v kombinaci s mihotavými světly zvenčí až po hudební zapojování prapodivných zvuků ze zákoutí duše, je jenom mým absolutně výjimečným bytím a zastavením se na planetě Zemi. Zvládla jsem v útlém věku spousty „neexistujících“ jazyků a byla jsem si jistá, že takhle zvládne mluvit každý, tedy alespoň pro nás jako děti to nebylo neobvyklé jako pro dospělé.

V průběhu zázračného času dětských her nic nebylo překážkou do osudného okamžiku, netušily jsme, že jsme v tu chvíli výjimeční. Běh života dospěl do fáze, kdy mě maminka vzala poprvé do knihovny „Ach, jak tajemné magické místo, svět ve vlastním světě.“,pomyslela jsem si. V mých šesti letech jsem se vydala na nové dobrodružství, objevování světa dospělých. Morální hodnota Rychlých šípů, lásky v románech pro dospívající dívky, až po ruskou literaturu mi dalo ukázat, že všichni máme svůj vnitřní bohatý, i když ne vždy dokonalý nebo jednoduchý svět. A tak od fantazie před spaním jsem došla k reálnému rozhodnutí. „Maminko, já budu spisovatel.“

 

Každý dokáže úžasné věci a kdokoliv může být hrdinou. Důležité je si věřit. Tyhle motivační věty jsou úžasné, dokud se něco nepokazí. Dokud se neztratí naděje a víra. Vidění světa pohledem Malého prince končí s přicházející dospělostí. V určitém věku už jsem nesnila o „nakresli mi beránka“, ale opravdu dostat se mimo tuhle planetu, na které mi nikdo nerozumí. V dospívání jsem byla jako slepýš, neviděla jsem, co odsouvám do pozadí a také jsem přišla o nohy, protože slepýš je vlastně ještěrka. Nedokázala jsem doslova rozchodit tolik bolesti, které se přihodily kolem mne, a tak jsem se začala plazit, zdálo se to tak i šetrnější k vlastní duši. Kolotoč nejen rodinného života a vztahů v dospívání se jménem Godzilla v určité chvíli rozdupal většinu pevného základu. Terapií stále byla literatura v tom malém temném pokojíku, který už se mnou nemluvil jako dřív, tolik hrdinů a tolik tragédie, že upozaďování vlastních myšlenek na úkor psané magie byly jako kouzlo vřelého objetí mé babičky před spaním s malou modlitbičkou. Babička mi umřela na hranici začátku školního věku a dědeček opustil tento svět, když jsem stála na hranici dospělosti. Jak symbolické.

Andělíčku, můj strážníčku,

babi a dědo,

Opatruj mi mou dušičku,

Buď mi vždycky na pomoci..

Dnes já tě prosím nejen ve dne, ale hlavně v noci…

 

Smrt je všudezdejší, jako středověký Everyman pak můžeme dopadnout k zemi a vlastní nicotnosti, když se na své cestě se necháme ošálit a můžeme z ní sejít do temného lesa. Metafory o dobývání vrcholů jsou jistě krásné, než si je člověk splete s kariérismem. Já ty kombinace metafor a přirovnání z knížek nedokázala aplikovat v reálném životě. Snílek, tak mi říkali. A tak jsem všechno kazila. Většinou uprostřed hory jsem spadla dolů, důvěra se ztrácela nejprve v okolí a pak i sama v sebe. Do jisté doby jsem neměla zkušenost, jaké je to vylézt až na vrchol vlastního sebepoznání a přijetí se, jsem takový ten typ člověka, co je vždy v průměru. Průměrný obvod štěstí a průměrný obsah smutku. Průměrné vědomosti, průměrné výkony. V tom přeobsáhlém smutku jsem se vždy vrátila ke snění. Umění snít je dar od Boha byla má mantra za soumraku kratochvílí a úsvitů naděje, v umění snít jsem totiž výjimečná.

Často jsem v mysli bloudila tam, kde je dopřáno navštívit kouty nerozkvetlé jen těm jedincům, které přestalo uspokojovat vzdělání, sebeláska a víra. Experimentování na hranici destrukce. Někdy směle před spaním jsem si říkala, že jsem jako Jan Amos Komenský a Malý princ ztracený v labyrintu světa a ráje srdce. Stav, kdy už nemůžete být šťastný, odborníci u mě později nazvali depresí, a pak mnohými jinými nálepkami. Vrátila jsem se do jiného pokoje, kde temnoty už nepřipomínaly magické mihotavé stěny dětského pokoje, naopak tyto stěny v křižovatce strachu a semaforu barvy červené dávaly výhrůžným způsobem stopku. A tak jsem jako dospělá objevila strach. A tak jsem přestala snít. Tady počkej, poslouchej rytmus, než se odvážíš přejít nekonečnou dálnici vlastního stínu. Poslouchala noc co noc pekla zbičovaných duší z vedlejšího pokojů, očistce ranního probuzení a krve sebeobětování v místnosti, kde lidé kouzlí svůj čarokrásný úsměv pod vlivem všemožných drog, tak se jinak také říká lékům. Při čistění zubů jsem vedle téhle rudé barvy války přemýšlela, zda-li pohádky mají větší smysl než jen vzpomínku na babičku před spaním, zda-li nejsou zdrojem většího poslaní, než boje dobra a zla. Motivací? A jak silná je tedy víra a naděje, když svět je za mřížemi a vy o něm můžete jenom snít. A tak jsem si znovu vzpomněla. Umění je snít dar od Boha.

Psát v beznaději o naději v kontextu s mým nejlepším dnem se mi jeví jako sněhová vločka, vzpomínka roztaje stejně rychle ve vaší horké dlani. Malé zrnko pochopení a lásky tam někde v té minulosti. První sníh je předzvěstí konce daného roku a nesplněná přání posíláme do mocné přírody při malém výdechu. Jak velký objev byl, že stále je pro co žít, i když toužíme občas zemřít.

Dávné pohádky o záchraněných princeznách přešly v tragédii o černokněžníkově věži, kde si kdekdo nevěří a je tam vězněno mnoho duší. A ty duše kdysi taky mluvily spousty jazyky, a také chtěli pouze malého beránka, aby jim nebylo smutno na planetce. V téhle věži jsem našla tolik bohem políbených i zatracených lidí, že jsem se rozhodla bojovat s těmi odborníky a vystoupit ze stínu snění a pochopit realitu. Pochopit princip zotavení. Přijmout sama sebe, i se svou diagnózou. Pomalu jsem se stávala vlastní hrdinkou a čekala na svůj příběh, který jednou budu moci sepsat. Když člověk rozumí sám sobě, může se stát spisovatelem vlastního života. A tak přišel nejlepší den, nejlepší na něm je, že se děje každé ráno po probuzení, přijmula jsem dobré i zlé v sobě a dnes můžu pomáhat nejen slovem ostatním překonat tyhle rány osudu, které společně přijímáme. Splněným snem nakonec bylo přestat neustále snít. Někdy při plnění vlastních snů zjistíme, že to, je to co potřebujeme na své pouti životem opustit, odložit a někdy se vrátit na vlastní planetu. Znovu na začátek. A tak jsem tady s dalším příspěvkem pro Práh, po čtyřech letech od prvního příběhu jsem zde začala pracovat jako peer konzultant.

„Podívejte se na nebe. Ptejte se: Spásl, nebo nespásl beránek květinu?

Uvidíte, jak se hned všechno změní…

A žádný dospělý nikdy nepochopí, že je to tak důležité.“

        (Citace z Malého prince)

Komentář (0) Zhlédnutí: 248

Šedé dny jsou ty tam. Zářivé barvy pulsují všude kolem a já se konečně dokážu znovu usmívat, aniž by to bolelo. A co víc, dokážu znovu ventilovat svoje pocity. S velkým vděkem přijímám fakt, že se znovu poznávám.

Za posledních dvanáct měsíců jsem prožila velké množství extrémních nálad a prožitků. Byla jsem potřetí v životě uvězněná v blázinci a pak se znovu učila žít v realitě všedních dnů.

Na první pohled by na mě asi nikdo nepoznal, že můj život ovlivňuje nemoc jménem schizofrenie, ale já dobře vím, jak dokáže s člověkem zamávat a totálně ho rozložit. Budu se vám snažit něco přiblížit z mých prožitků, předat střípky ze života s nemocí. Chci podotknout, že celý život není jenom o nemoci, je mnohem barevnější, přesto se nemoc nedá zcela vymazat. Můj život se schizofrenií začal plíživě. Musím říci, že již na základní škole na druhém stupni jsem cítila, že se mnou není něco v pořádku. Nejdříve se o mě „pokoušela“ anorexie, kterou jsem úspěšně zvládla překonat, ale již to byla známka určité nepohody ve mně. Rok 1997 byl asi zlomový. Od tohoto roku pociťuji určitou osobní zvláštnost od druhých lidí. V 8. a 9. třídě na základní škole jsem prožívala obrovské smutky a později po letech mi bývalá spolužačka řekla, že jsem také tak smutně vypadala. Nicméně dostala jsem se na gymnázium, kde první pololetí probíhalo celkem v pohodovém tempu, co se týče prospěchu, ale doma jsem pociťovala čím dál více úzkost. Bydlela jsem tehdy s tátou (rodiče se rozvedli v mých 8-mi letech, starší sestra dána také do péče otce, již žila svým životem). V druhém pololetí 1. ročníku úzkosti vrcholily, obviňovala jsem z toho tátu, protože jsem od něj neslyšela žádnou pochvalu, spíše kritiku. I když možná je to jenom můj pohled. Po dohodě s mámou, jsem proto jednoho dne sebrala 2 tašky a batoh a místo jít do školy, jsem se nastěhovala k mámě. Byla to ale příliš velká změna najednou. Nehledě na to, co se dělo jakoby za oponou (soudy u koho vlastně budu bydlet, nenávidění v rodině), ani s mámou to nebylo z mé strany lehké. A aby bylo, vždyť jsme se dlouhá léta skoro neviděly. Proto sjednotit různé návyky a režim dne bylo těžší, než jsem si dokázala představit. Navíc zase jsem se málo viděla s tátou, který mi začal také chybět. Školní prospěch se horšil, nebyla jsem se schopná v 2. pololetí už skoro vůbec soustředit. I tak jsem nějakým způsobem 1. ročník dokončila. Prázdniny se přehouply, ani nevím jak, a už jsem chodila znovu do školy. Ale právě jak se v druhé půlce září škola pořádně rozjížděla, chystali jsme se s třídou do tanečních, já už to nevydržela. Jednoho dne odpoledne jsem přišla domů, lehla si na postel a rozhodla se, že už nevstanu. Ležela jsem tam snad 3, možná 4 hodiny, až mě máma přišla zkontrolovat. Jak mě uviděla, nevěděla, co se děje, ale po telefonické poradě s doktorkou, ke které máma docházela na čínskou medicínu, mi zavolala sanitku.  Odvezli mě na dětské oddělení do nemocnice v Třebíči, kde jsem zůstala 3 dny na pozorování. Třetí noc jsem měla v sobě ale divné tlaky a již velmi rozjetou ataku. Začala jsem v noci ohromně křičet a vzbudila a rozplakala děti se mnou na pokoji. Bylo mi to zpětně velmi líto, že jsem je vystrašila. Doktoři ale moje chování doslova zchladili. Vytáhli mě z postele a osprchovali studenou vodou, pak mě uložili na samostatný pokoj, kde jsem čekala na převoz do psychiatrické léčebny do Brna v Bohunicích. V Bohunicích jsem byla dost zmatená. Nejdříve jsem spala, potom dělala menší prohřešky vůči personálu. Chtěla jsem totiž utéct, ale ejhle nikde nebylo okno bez mříží… Zavřela jsem se na toaletu a chvilku jsem přemýšlela, co dál. Když jsem tam pobývala delší dobu, sestra na mě začala klepat. Přivolala dokonce doktory, protože já jí neotevřela.  Ti mi nakonec naslibovali hory doly, abych otevřela, ale tenkrát mě to velmi zklamalo. Přislíbili mi, že nedostanu žádnou zklidňující injekci, ale sotva jsem vyšla z toalety, už mi stahovali kalhoty a podávali mi ji. Teď s odstupem již chápu, že to tak prostě muselo být.  Příběh se vyvíjel docela dramaticky, nechte se překvapit do příště, jak celá hospitalizace v Brně Bohunicích skončila.
Komentář (0) Zhlédnutí: 449
Píšu už několikátý příběh. Mám v hlavě spoustu témat, ale málo času. Takže vždy jen rozpracuju další a další příběh, ale ty předchozí nejsou stále dokončené, takže je nemohu publikovat. O víkendu jsou totiž vždy důležitější věci na práci, takže mi stále nezbývá čas. Začínám z toho být už pěkně otrávená. Mám spoutu rozdělané práce, která není dokončená a cítím stále větší nervozitu. Zavřu oči a vnímám to naštvání. Chce se mi křičet. Rozčiluji se na každého, kdo přijde a znovu a znovu po mně něco chce. A najednou mi to dochází! Vždyť účel těchto příběhů měl být můj posun. Chtěla jsem se ze všeho vypovídat, a tím se srovnat se svojí minulostí. Těšila jsem se, že jakmile popíšu celou svojí cestu, tak se rázem všechno uvolní a já se budu moci zase volně nadechnout. Ale teď už to není pravda. Svazuje mě to. Brzí mě to od života. Neustálé přemýšlení o mé minulosti, mě nutí se stále znovu a znovu zamýšlet nad mojí minulostí a mýma bolestma. Jenže já mezitím začala žít život, o kterém jsem snila. V práci jsem spokojená, partnersví mi také klape. Mám spoutu koníčků a vizí do budoucnosti. Problémy svých rodičů si už nepouštím do hlavy. Respektuji, že je to jejich život a oni jsou za sebe zodpovědní. To oni sami si musí pomoci. Takže kdo mě pořád brzdí? To přeci já sama! Sama jsem se zaklela. Řekla jsem si, že se posunu, až sepíšu svoji dosavadní cestu, ale já se mezitím dávno posunula. A jediné co mne zpomaluje, jsem já sama a moje myšlenky. Takže nyní už jen stačí se odprostit od minulosti. Už ji v sobě nemusím stále řešit, omýlat do kola a přemýšlet v každé situaci, co z minulosti mi to způsobuje. Mohu se prostě uvolnit a žít. Je to jenom na mně, kdy si řeknu: stop! Už žiju. Moje minulost je mojí součástí, ale už se jí nenechám brzdit každý den. Sepisování příběhů mělo v mém životě velkou roli, pomohlo mi to překonat ten začátek. Odrazit se ode dna. Ale teď potřebuji opravdu vstát a jít dál. Zaměřit svojí pozornost na přítomnost s občasným pohledem do budoucnosti. Protože jenom tak, mohu jít skutečně dál. To co potřebuji, je se odprostit od starých myšlenek a věčného nazírání na svoje bolesti a zbavit se tohoto zlozvyku rýpání se ve svých bolestech. Je čas jít. Je čas žít!    
Komentář (1) Zhlédnutí: 1350
JT Fixed Display