Mít psychickou poruchu je těžké samo o sobě. O to je to však horší, když to nechápou lidi kolem. Je dobré mluvit o své nemoci před ostatními? A jak jim vysvětlit, co je to vlastně za nemoc? Jak jim vysvětlit, že to JE nemoc? Jak se nestydět za to, že jsem "blázen"?

Myslím, že neexistuje univerzální rada, jak o své nemoci mluvit/nemluvit. Ale zkusím vám popsat, jaký je na to můj názor, ale především jaké jsou moje osobní zkušenosti.

Ze své zkušenosti můžu s čistým svědomím prohlásit, že to, že jsem svoji nemoc přijala a začala o ní mluvit s ostatními, bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem kdy udělala. Rozhodla jsem se tak již v nemocnici. Vzhledem k mému veřejnému vystupování a působení mě zná celkem dost lidí a já si vzala za předsevzetí, že dám celému světu najevo, jak se cítím, kde jsem, proč tam jsem a kdo vlastně jsem. Mám takový pocit "poslání" - chci mluvit o tom, co se mi stalo, protože je to stále ještě trochu tabu. Lidé se nás, "bláznů" bojí, protože jediné, co znají z médií jsou zprávy o tom, jak nějaký schizofrenik někoho pobodal. A to, že lidé s duševní poruchou jsou stonásobně víc obětmi, než násilníky už nikdo neřeší. Tak to prostě je. A já si myslím, že je třeba proto něco dělat a bojovat za destigmatizaci. Je to můj úkol.

Jak jsem již řekla - v nemocnici jsem se rozhodla, že zveřejním svůj příběh a začnu bojovat za kvalitu života duševně nemocných. Napsala jsem článek na svůj osobní blog (můžete si ho přečíst ZDE) a čekala, co se stane. Čekala jsem nepochopení, hatery a posměšky. Přišel jeden jediný. Článek měl během pár hodin asi 500 přečtení. Najednou mi začali psát lidé, že se mnou cítí, ať se držím, podporovali mě. A pak mi psali i lidé, kteří mají také nějaké problémy, jak jsou rádi, že o tom někdo píše, že už ví, že nejsou sami, kdo se trápí. Samé pozitivní reakce! Od té doby vím, že "to" o mě víc dost lidí, asi i víc, než si myslím. A jsem ráda, nestydím se za to. Vím, že když se se mnou někdo baví, ví to, a taky cítím, že mě lidí víc chápou a berou na mě ohled. Alespoň tedy lidé v mém okolí. Je mi jasné, že koluje i spousta drbů, ale je mi to jedno. Pro mě osobně to bylo to nejlepší rozhodnutí, co jsem mohla udělat. Dodalo mi to odvahu a vědomí, že nejsem sama. Vím, že mám vždycky možnost se na někoho obrátit a poprosit a pomoc a vím, že lidé kolem mě mi vždycky pomůžou, když budou mít jak. A to je skvělý pocit, připadám si chápaná a podporovaná. A jsem i ráda, že za mnou chodí tolik lidí a ptá se mě, jaké to vlastně je, být duševně nemocný. Je to paráda, že se lidé ptají, já vždycky ochotně odpovídám a snažím se lidem co nejvíc přiblížit, o co vlastně jde.

 

Přeze všechny své zkušenosti musím ale říct, že to, že se to takhle "povedlo" u mě neznamená, že to tak bude u všech. Je totiž bohužel téměř jisté, že když se v práci zmíníte o tom, že máte schizofrenii, tak vás lidé začnou vnímat jinak. Nic o tom neví, mají mylné představy o rozdvojené osobnosti, a tak rychle soudí. Myslím si, že je to na každém z nás, jestli se otevřeme světu a ukážeme se takoví, jací jsme, nebo budeme svou nemoc držet v utajení. Rozhodně jsem ale přesvědčená, že by o tom měli vědět nejbližší lidé. To jsou ti, co nám dokáží pomoci, když nám je zle. to jsou ti, kteří nás obejmou, když už nemůžeme dál. A tudíž by měli vědět, jaké máme problémy a co můžou dělat, aby nám ulehčili.

 

Rozhodnutí je na vás, budu ráda, když v komentářích napíšete svoje osobní zkušeností s "přiznáním". Já jsem rozhodně vděčná, že jsem se práskla... :)

 

Nestyďme se za to, jací jsme!

  • Žádné komentáře nenalezeny
Přidat komentář
JT Fixed Display