Chtěla bych se s vámi podělit o to, jaké to pro mě bylo v psychiatrické léčebně. Věřím, že jsou mezi vámi tací, které to zajímá. Možná máte někoho blízkého, kdo si prochází těžkým obdobím, nebo dokonce vy sami zvažujete pobyt v „blázinci“. Jaké to bylo pro mě? Co mi to dalo? Pomohlo mi to? A jaké to tam vůbec je? Nebudu se rozepisovat o tom, co předcházelo mé hospitalizaci, to už víte z předešlého článku. Shrňme to tak, že můj psychický stav byl už velmi vážný a já reálně uvažovala o sebevraždě.   Přišla jsem na běžnou kontrolu ke své psychiatričce, kde se ze mě všechno vyvalilo a přiznala jsem, že se chci zabít. Paní doktorka byla velmi pohotová, položila mi na pár otázek, a měla jasno. Během pár hodin jsem se dostala z běžného pracovního dne do míst, jaká jsem znala jen z filmů nebo vyprávění. Prošla jsem dvěma odděleními brněnské psychiatrické léčebny v Černovicích. První bylo oddělení 12. Týden, který jsem tam strávila, byl asi nejtěžší v mém životě. Ještě ráno jsem normálně vstávala do práce, a najednou se ocitla v blázinci. Připadala jsem si hrozně. Jsem blázen? Je to se mnou opravdu tak zlé? Nevymýšlím si to všechno? Když jsem dorazila, prohledali mi tašku a všechny osobní věci. Chápu, že je to asi nutné, ale bylo to pro mě těžké. Moje taška byla plná zbytečností, nepořádku a věcí, které jsem nebyla schopná vyklidit. Navíc příšerně páchla, protože jsem měla doma zrovna koťátka, která se teprve učila chodit na záchodek. Zní to asi, že jsem nechutný bordelář, ale skutečnost je taková, že jsem byla ve stavu, kdy už jsem nebyla schopná cokoli uklidit, nebo se dokonce umýt. Měla jsem jakýsi blok, něco co mi bránilo normálně fungovat. Při příjmu se mé nechutné tašky ujal zdravotní bratr. Mladý, krásný a sympatický zdravotní bratr. A když jsem viděla, jak si nasazuje rukavice a znechuceně se probírá obsahem tašky, když se mě ptal, kdy jsem se naposledy umývala, bylo mi hrozně. Cítila jsem se jako špína, odpad. Prozkoumávala jsem prostor, kde jsem se ocitla, a byl vážně děsivý. Všude byly kamery. Na všech dveřích byla okna, záchod a koupelnu nevyjímaje. Sledovali, co děláme, jak se chováme, co jíme. Když jsme dostávali léky, museli jsme pak vždycky otevřít pusu a vypláznout jazyk, aby se doktoři přesvědčili, že jsme je opravdu spolkli. Měla jsem jen mobil, počítač mi ale vzali. Jsem zvyklá každý den projet svou poštu a být v kontaktu se spoustou lidí, a najednou jsem o to přišla. Nemohla jsem mít ani sluchátka a poslouchat svou milovanou hudbu, protože „bych se mohla uškrtit“. Přišlo setkání s doktorkou. „Víte, kde jste?“ ptala se. Odpověděla jsem, že vím, ale to nestačilo. „A kde jste?“ „V blázinci,“ řekla jsem a rozplakala se. Doktorka se mě ptala na spoustu věcí a já měla takový zmatek v hlavě, že jsem nevěděla co říkám - nechápala jsem, co se po mě vlastně chce, byla jsem úplně ztracená. A aby toho nebylo málo, nebyla jsem tam samozřejmě sama, všude kolem byli „blázni“. Připadala jsem si normální, já sem přece nepatřím, chtělo se mi křičet, já nejsem blázen! Postupem času jsem se ale uklidnila a začala se s nimi seznamovat. Byli to zvláštní lidé. Někteří mluvili o jakýchsi podivných věcech a já nevěděla, jak si to všechno přebrat, co je vlastně realita, a co ne. Myslím si, že to leckdy nevěděli ani oni sami. Nakonec jsem se se spoustou z nich spřátelila. Byli jiní, ale to já byla taky. Byli jsme v tom spolu, semkli se a pomáhali si. Byli jsme jako ve vězení, nemohli jsme nic. Začala jsem hodně kouřit, protože kuřárna bylo místo setkávání pacientů. Spousta z nich tam v popelnících lovila zbytky cigaret. Nakoupila jsem tabák a rozdávala cigarety, bylo mi těch lidí líto. Mnohdy měli za sebou tak pohnuý osud, že by byl div, kdyby to ustáli. Byla jsem na tom pořád ještě hodně dobře. Měla jsem se minimálně kam vrátit. Když jsem odcházela, nechala jsem jim tam deodorant a šampon - nezapomenu na to, jak byli vděční. Volné chvíle v nemocnici jsem trávila psaním deníku, měla jsem pořád příšerný zmatek v hlavě a potřebovala jsem si ujasnit, kdo vlastně jsem. To na tom bylo asi nejhorší. Prostředí „v Černovicích“ pro mě jinak bylo svým způsobem fascinující, úplně jiné, jako z filmu. Protože jsem věděla, že odsud nakonec odejdu, brala jsem to tak trochu i jako mimořádný zážitek. Ale být sama se sebou, uspořádat si svůj vlastní vnitřní svět, který se mi úplně zhroutil, nebylo vůbec snadné. Musela jsem znova hledat smysl toho všeho a naučit se jakžtakž normálně fungovat. Po týdnu jsem byla přeložena na oddělení 5. Byl to neuvěřitelný rozdíl, ale o tom zase až příště. Asi to zní hrozně a říkáte si, že byste takhle skončit nechtěli. Ale i přes ten děs a hrůzu jsem hrozně vděčná za to, že jsem tam mohla být. Musela jsem padnout na dno, abych se mohla odrazit zase nahoru, a to by bez toho pádu nešlo. Byl to těžký týden plný pochybností a otázek, ale dal mi toho tolik a ve své podstatě mi hodně pomohl. Prošla jsem si vnitřním peklem, abych mohla znovu povstát z popela jako fénix. Říká se, že kdo neprošel oddělením č.12 neví, co je to blázinec. Bylo to těžké, ale zachránilo mi to život.   Máte nějaké otázky nebo svoje zkušenosti? Podělte se s námi v komentářích!

Lidé v této konverzaci

  • Návštěvník - Lucie

    Silvie, když se teď zpětně vcítíte do těchto pocitů a pobytu na oddělení 12, co by se dalo zlepšit v přístupu lékařů a sestřiček? Samozřejmě neobhajuju neustálé špehování a odebrání všech věcí. Dívám se teď na to z pohledu "zdravého" člověka, který nastavoval tyto podmínky. Myslím, že si doktoři nedokáží představit co v tu chvíli pacient potřebuje, jak by se mu dalo pomoci, a tak se jenom snaží zabránit nejhoršímu - sebevraždě. Jak to tedy udělat, aby se tam pacient ve vaší kůži cítil lépe? Co by Vám v té chvíli pomohlo více?

    0 Líbí se Krátká URL:
  • Návštěvník - Silvie Chrudinová

    Zdravím Lucie,
    to je těžká otázka, samozřejmě bych byla radši, kdybych měla víc soukromí a přístup například k počítači, ale na druhou stranu naprosto chápu, proč tam tyhle opatření jsou. Přístup personálu jako takového mi přišel hezký, i když by tam byla dobrá větší komunikace, například s psychologem, aby člověk víc "vstřebal" to prostředí, které je tak jiné. Nebo víc nějakých aktivit, aby člověk nemusel být jen sám se svou hlavou. Těžko říct, přístup byl pěkný a oproti otevřenému oddělení, o kterém budu psát příště, to mělo tu výhodu, že s námi doktoři víc individuálně mluvili, i když pořád bych si tu komunikaci dokázala představit intensivnější. Pomoct tomu člověku zvládnout tu situaci a ten fakt, že je v "blázinci".

    0 Líbí se Krátká URL:
  • Návštěvník - pavel

    dceru 22 let mi odvezli 26.7. do černovic..je na oddělení č.12 a je úplně zoufalá..neměla drogy ani alkohol jen bojovala s psychickou nemocí a my si mysleli že je lenošná že si nedokáže zařídit ani brigádu atd..je mi smutno a chtěl bych jí pomoci neb každý den mne prosí, abych ji odtud dostal pryč..nikdo s ní o tom proč tam je zo je jí nemluví má deprese z prostředí nesmí ven..je mi smutno a nevím jak jí pomoci lekařský personál s námi nekomunikuje neb jen velmi málo..

    0 Líbí se Krátká URL:
Přidat komentář
JT Fixed Display