Jmenuji se Silvie, letos mi bude 23 let a mám bipolární poruchu. S psychickými problémy se léčím už od dětství. Od 12-ti let beru léky na úzkosti.

Všechno začalo jednoho dne ve škole, kdy jsme měli výtvarnou výchovu. Dostali jsme prázdný papír a měli jsme malovat cokoli, co nás napadne. Všichni malovali, až na jednoho spolužáka, který odevzdal prázdný papír s tím, že mu utíkají myšlenky, že nemůže malovat. A já v tu chvíli viděla, jak mu ty myšlenky utíkají z hlavy. Přišla jsem domů celá nadšená, že jsem viděla auru, a naši mě vzali k doktorovi.

Celé ty roky předtím, než se moje nemoc projevila naplno, jsem bojovala s nedostatkem vůle, depresemi a stálou nevolností. Nicméně vloni začátkem roku se můj stav zhoršil. Měla jsem panické ataky, kdy jsem nebyla schopná mluvit a jen jsem hyperventilovala a snažila se uklidnit. Můj dlouholetý přítel moc nevěděl, co se mnou, a zkoušel na mě různé triky od povzbuzování „mysli na něco pěkného“, „přece si můžeš říct, že je všechno v pořádku, vždyť se nic neděje“ až po marihuanu, která mi pokaždé zvedla náladu. Ale nebyla jsem mu schopná vysvětlit, co se ve mně odehrává a že to všechno nedělám naschvál a neovlivním to. Nechápal, proč neumím být sama a neustále vyhledávám různé akce a párty, proč nedokážu dojít k doktorovi nebo na úřad, či zaplatit nájem převodem na účet. Měla jsem v sobě jakýsi blok, který mi bránil normálně fungovat. Naše vzájemné soužití tím velmi trpělo a vyústilo v rozchod, který přišel v tu nejméně vhodnou dobu, kdy jsem na tom byla psychicky už velmi špatně. Nezvládala jsem být sama se sebou a najednou už jsem neměla toho nejbližšího člověka, kterého jsem tolik milovala. Snažila jsem se svým nejbližším kamarádům vysvětlit, jak jsem na tom špatně, ale tvářili se pokaždé, jako kdybych si to vymýšlela a jen se omlouvala nějakou nemocí, která vlastně možná ani neexistuje. Jsem jen líná a vymlouvám se.

Rozchodem ve mně umřela část mého já. Smutek jsem zapíjela alkoholem, kouřila jsem jak fabrika, nebo jsem se zhulila. A do toho jsem brala prášky na uklidnění. Měla jsem jakousi vnitřní potřebu sebedestrukce. Byla jsem schopná vypít láhev vodky a na to spolykat prášky. Doufala jsem, že už se třeba neprobudím.

Jeden den, kdy byla bouře a všechno bylo tak nějak hrozně smutné a já byla sama doma v našem dřív společném bytě, to na mě všechno dopadlo a já sáhla po noži. Měla jsem potřebu přeměnit psychickou bolest ve fyzickou. Udělala jsem si hlubokou řeznou ránu na noze.

Jenže tohle období nebylo jen smutné. Se svými dvěma nejlepšími kamarády jsme trávili každý den. Byl to hrozně punkový život. Bylo nám spolu nádherně, cítila jsem se plná energie, smála jsem se, měla jsem mystický pocit, všechno bylo „znamení“, mohla jsem ovlivnit cokoli. V práci jsem sršela neuvěřitelnou energií, a to i přes to, že jsem den předtím hodně pila a šla spát až k ránu.

A pak jsem byla zase sama doma s neskutečnými depresemi, život skončil, všechno se rozsypalo jako hromádka karet.

Má potřeba sebedestrukce byla čím dál horší. Měla jsem pocit, že mám v sobě jakéhosi parazita, který mě nutí dělat věci, které vlastně ani nechci. Nutil mě ubližovat si. Jednoho dne, byla jsem s kamarády v hospodě, posílená velkou dávkou alkoholu a trávy, jsem to vnitřně vzdala. Rozhodla jsem se, že spolykám veškerý lexaurin, který mám, a uvidím, co se stane. Třeba pak mí nejbližší pochopí, jak je mi zle. Šťastnou shodou okolností jsem ten den nespala doma, takže jsem to neudělala. Nicméně už jsem se bála sebe sama. Na jednu stranu jsem přesvědčila kamarády, že spolu poletíme do Ameriky a začneme nový a lepší život a na straně druhé jsem byla sama a měla jsem pocit, že mě posedl ďábel. Těžko se to vysvětluje, jak to pro mě bylo těžké, člověk, který to nezažil, to jen těžko pochopí.

Druhý den jsem měla běžnou kontrolu u své psychiatričky, kde jsem se úplně zhroutila. Všechno jsem jí řekla, plakala jsem a přiznala se, že se chci zabít. Okamžitě mě poslala do psychiatrické léčebny v Brně v Černovicích. Zachránilo mi to život.

V nemocnici jsem byla týden na uzavřeném oddělení. Byl to nejhorší týden mého života. Všude byly kamery, byli jsme permanentně sledováni, neměla jsem přístup ke světu venku. Do toho byli všude „blázni“ a já začala pochybovat o tom, kdo vlastně jsem.

Po hrůzném oddělení číslo 12 jsem se dostala na otevřené oddělení. Měla jsem pocit, že jsem kuře, které se vylíhlo ze skořápky a vidí úplně nový svět. Bylo mi nádherně. Cítila jsem vítr ve vlasech, půdu pod nohama, volnost a svobodu. Když se mě ptal doktor, jak mi je, řekla jsem „nikdy v životě mi nebylo líp“.

V nemocnici jsem strávila dva měsíce. Díky lékům, chápající rodině a hlubokém vnitřním přesvědčení, že to zvládnu, jsem to celé překonala a víc a víc začala cítit, že „jsem zase normální“. V současné době jsem ještě na nemocenské, ale našla jsem něco, co mi tak dlouho chybělo a za co jsem neskutečně vděčná: vůli žít.

Tohle je ovšem v podstatě teprve začátek. Mým cílem je zůstat „v pohodě“ a předejít relapsu. Snažím se pořád něco dělat, protože když jen lenoším, upadám do depresí. Hodně mi pomáhá tvoření - mám dvě kapely, kde zpívám, maluji, píšu si blog a pořád něco vytvářím. Jde o to nezůstávat v posteli, ale vylézt ven se vztyčenou hlavou a mít chuť bojovat. Protože život s psychickým onemocněním je boj. Je potřeba neustále pracovat sám se sebou, najít své limity a hlavně zjistit, co člověka baví a co mu jde a dále tyto schopnosti rozvíjet. Je dobré vyvarovat se alkoholu a návykových látek, mít nějaký režim a nevzdávat se, když není hned dobře. Je to proces, cesta, nekončící boj.

Mám spoustu snů, které se snažím si plnit. Chci se živit hudbou a dělám pro to všechno. Myslím si, že je důležité mít nějaký cíl, život nemá smysl, pokud mu ho člověk nedá. Snažím se překonávat každodenní drobné překážky, i když je to někdy tak těžké. Pořád bojuji s ranním vstáváním, kolikrát mě rozhodí úplná maličkost nebo mám pocit, že je všechno k ničemu. A hlavně mám hrozný strach, že se to všechno vrátí. Ten parazit uvnitř mě nikdy nezmizí, ale teď spí a já ho nechci probudit.

Je těžké bojovat s psychickým onemocněním, protože kromě toho, že se člověk musí naučit vycházet sám se sebou, je tu ještě okolí, které bohužel pro takovéto druhy onemocnění nemá moc pochopení. Pro mě bylo tohle vždycky nejtěžší. Když vyjdete z psychiatrické léčebny, tak máte jakési stigma - „je to magor“. Lidé neví, co si myslet, někteří jsou opatrní a citliví, ale jsou i tací, kteří mě mají za hypochondra a lenocha. Jak to, že nedokážu dojít na úřad, když všichni ostatní to zvládají? Nikomu se nechce brzo vstávat, ale všichni musí, tak proč já se vymlouvám na nějaké psychické potíže? Musím se přiznat, že sama někdy podléhám tomu, že jsem vlastně úplně normální a jen si nalhávám, že se mnou něco je.

Podpora okolí, tolerance a pochopení. To je podle mě jedna z nejdůležitějších věcí na cestě k uzdravení. Nespěchat, dát tomu čas, nepřestat se snažit a hlavně věřit tomu, že to bude lepší.

Tak tohle je můj příběh. Rozhodla jsem se ho zveřejnit a „jít s kůží na trh“. Chtěla bych, aby se lidé o těchto onemocněních dozvěděli víc, aby lidé, kteří jsou na tom podobně, věděli, že existuje cesta ven. Našli jste se v mém vyprávění? Máte taky pocit, že začínáte bláznit? Nebo někdo ve vašem okolí? Potřebujete pomoc? Napište mi, ráda zodpovím veškeré vaše otázky. A budu ráda i za to, když se s námi podělíte o svůj osobní příběh a hlavně se nám svěříte s tím, co vám pomohlo, jak reagovalo okolí, co byste doporučili lidem, kteří mají ve svém okolí někoho s psychickou poruchou.

Nechť je tento blog místem, kde si navzájem pomůžeme pochopit duševní nemoc a najdeme cestu, jak se radovat ze života!

Lidé v této konverzaci

  • Návštěvník - Ricki

    Naprosto úžasné většinu si pamatuju z rozhovoru :)

    0 Líbí se Krátká URL:
  • Návštěvník - Agnesa

    Hodně štěstí s celým svým srdcem.

    Katowice

    0 Líbí se Krátká URL:
  • Návštěvník - pavel

    .dceru 22 let mi odvezli 26.7. do černovic..je na oddělení č.12 a je úplně zoufalá..neměla drogy ani alkohol jen bojovala s psychickou nemocí a my si mysleli že je lenošná že si nedokáže zařídit ani brigádu atd..je mi smutno a chtěl bych jí pomoci neb každý den mne prosí, abych ji odtud dostal pryč..nikdo s ní o tom proč tam je zo je jí nemluví má deprese z prostředí nesmí ven..je mi smutno a nevím jak jí pomoci lekařský personál s námi nekomunikuje neb jen velmi málo..

    0 Líbí se Krátká URL:
Přidat komentář
JT Fixed Display