20. 7. 2016 proběhlo výběrové řízení na pozici peera do terénního týmu sdružení Práh. Hned druhý den jsem se dozvěděla, že jsem práci získala. Byl to neuvěřitelný pocit, že jsem obstála a že mi dal někdo šanci. Byl to můj obrovský sen, zapojit se do reformy psychiatrické péče na této pozici. Terénní týmy jsou složené z psychiatra, psychologa, sociálního pracovníka a peera. Začnu, jak se říká, od píky. Jako pěšák v komplexní péči o duševně nemocné. Během příštího týdne musím zařídit věci jako vstupní zdravotní prohlídku, výpis z rejstříku trestů, ofotit svůj vysokoškolský diplom, … a od 1. 8. 2016 nastupuji do práce. Přešla jsem pomyslný most z pozice uživatele služeb sdružení Práh na pozici poskytovatele takových služeb. A jaký byl můj pocit, když jsem ráno, 1. 8. 2016, jela do práce? Vstala jsem v 6:00 hodin celá nedočkavá. Nasnídala se, vyvenčila našeho pejska a v 7:15 hodin jsem vyrazila z domů. Cestou na tramvaj jsem potkávala lidi, kteří šli nejspíš také do práce. V tramvaji jsem seděla, koukala po lidech a říkala si: „Tito lidé jsou asi zdraví a normální. Mají práci, mají své rodiny a teď jedou do práce. A já patřím k nim.“ Mám přítele a pejska a teď už mám i tu práci. Podle jedné psychologické definice je normální člověk ten, který je schopen milovat, pracovat a těšit se z toho. Takže to jsem vlastně už úplně normální J. Během týdne jsme měli různé porady, školení a samostudium materiálů potřebných pro práci. Týden utekl jako nic. Je to krásný pocit vědět, že něco vím či umím a dělat to jako svou práci. A ještě když Vás za to odmění výplatou. Práce byla jedním z posledních krůčků na cestě k zotavení. A já ten krůček udělala J.

Lidé v této konverzaci

Přidat komentář
JT Fixed Display