Proč se mi ve škole děti smějí, že je můj taťka v nemocnici? Cožpak se jim já směju, že je jejich babička v nemocnici se zlomenou nohou? Ne! A upřímně je mi jí líto, protože ji to musí opravdu bolet. Tak jaký je v tom rozdíl? 
Já to ale chápu. Někdy se tak moc zaberu do hraní se svými vymyšlenými kamarády, že mám pocit, že jsou opravdu skuteční. Třeba včera, když jsme si spolu hráli venku na schovku, mi přišlo, že mě pronásledovali a dívali se na mne, jak jím večeři. I když jsem je, už poslala domů. Neviděla jsem je, ale měla sem takový nepříjemný pocit, že jsou někde schovaní a dělají si ze mne srandu. Onehdy mi přišla dokonce Anička tak skutečná, že jsem ji představovala babičce, ale pak mi došlo, že ji nevidí a ani nemůže. A babička se na mne potom dívala, jako na blázna. Musím si s taťkou promluvit a poradit mu. Mně vždy zabere, když se s nimi slušně rozloučím. Řeknu jim, že se mi líbilo, jak jsme si dnes hráli. Užila jsem si to, ale už musím jít spát a za maminkou. Slíbím jim, že se uvidíme zítra a oni odejdou. 

Tatínek má jen nemocné myšlenky. Neví jak rozpoznat, které jsou pravdivé a které jsou jeho fantazií. Upřímně si myslím, že je super, když dokáže mít takhle skutečné kamarády i v jeho věku. Ještě jsem to nikdy u žádného dospělého neviděla. Jednou bych to tak chtěla taky mít! Můj tatínek je hrdina! Má úžasnou představivost jako nikdo jiný!
  • Žádné komentáře nenalezeny
Přidat komentář
JT Fixed Display