"Tati, pojď mi, prosím přimontovat poličku do pokoje". "Já nemůžu. Mam depresi. Řekni Radimovi". "To mi říkáš už tři měsíce. Vnímáš mě vůbec? Prober se! Buď tu se mnou. Postav se zase na nohy, začni chodit do práce. A buď zase normální! Já už opravdu nevím, co s tebou!"

Zabouchnu za sebou dveře, v domnění, že za nimi nechávám i celý svět. Zuříííím. Je mi úplně jedno, že je taťka zhroucený. Ať si dělá, co chce. Ať si klidně leží na kanapi. I když je doma, nikdy na mě nemá čas. Je mu úplně jedno, že ho potřebuji. Prostě si tam jen tak leží a nic nedělá. Copak mě vůbec nemá rád? Začínám vzlykat. Hlavně potichu, aby mě nikdo neslyšel. 

Nechci nikoho vidět, ani slyšet. Chci se prostě jenom dívat na filmy, seriály a psát si s kamarády na icq. Na všechno zapomenout a být normální holka. Chci mít kluka, chodit ven a žít jako všichni ostatní. Přeju si, aby byl taťka zase normální a věnoval se mi. To si přeci zasloužím, ne? Takhle by to mělo být, ne? 

Přicházejí výčitky svědomí a začínám se cítit jako špatná dcera. Nejen, že nevím, jak taťkovi pomoci, ještě jsem na něj hnusná a přihoršuji mu svým chováním. Já mu nechci ubližovat. Prostě jsem to už nemohla vydržet. Bolí mě pohled na něj, jak tam bezradně leží a nic nedělá. Jeho smutný a depresivní výraz je k nevydržení. Jako bych byla houba, která nasává jeho hluboký vnitřní smutek, takže se teď cítím opravdu mizerně. Bolest je čím dál tím větší a větší a trhá mě uvnitř na cáry. 

Asi nejvíc mě však bolí, že bych mu chtěla pomoci, ale nevím jak. Cítím se jako uvězněna. Nenávidím tenhle pocit bezmoci. Tenhle ohromný rozpor pocitů mě ničí a jsem zoufalá. Nemůžu to vydržet a utíkám ven....

Vždyť já mám takové štěstí! Ostatní řeší děsné kraviny. Dělají neuvěřitelnou vědu z toho, že jim rodiče nechtějí koupit nové oblečeni, a nebo s nimi nechtějí jet o víkendu na chatu. V první chvíli jsem si říkala, co bych za takové starosti dala. Ale potom mi došlo, že oni vůbec nevědí, co je důležité. Jaké mají štěstí, že se jim rodiče věnují a chtějí s nimi trávit čas. Trápí je opravdové (z mého pohledu) kraviny. Tajně se pochichtávám tomu, jak hluboce prožívají svá "trápení". Připadá mi, že mezi ně vůbec nezapadám. A v tu chvíli přichází úžasný pocit úlevy. Tato setkání mi vždy zvednou náladu, úplně si odpočinu a uvědomím si, že mám vlastně štěstí. Nerozkládám se při pomyšlení, že nebudu mít nové rifle, ale těším se ze společně stráveného času s rodinou. 

Mám taťku opravdu ráda a jsem vděčná za tyto lekce. Jdu si za ním zahrát dámu...
  • Žádné komentáře nenalezeny
Přidat komentář
JT Fixed Display