Nejde mi to. Nejde mi to…!!!! A hned po dvou neúspěšných pokusech začne plakat. Ve dvou a půl letech ještě nemá dostatečnou trpělivost sám se sebou. Nereaguji na jeho kritické sebehodnocení a přistupuji k němu s důvěrou ve všechny jeho schopnosti. Pokládám ruku na jeho rameno a klidným hlasem mu sděluji: „Vedl sis dobře, nabízím Ti svoji pomoc.“
Bylo trochu těžší okolo malého obvodu dětské ponožky vměstnat dva páry rukou, ale podařilo se. A stálo to za to. Další den jsem si všimla, že už věděl, kde ponožku uchopit a dokonce si ji sám natáhl přes prsty. Tentokrát jsem mu pomohla jen s jejím natáhnutím. Po celou dobu cítil moji důvěru a víru v jeho zlepšení. Vidím, že se mu den ode dne tvoří sebedůvěra a vlastní hodnota v jeho schopnosti.

 

Každý den v jesličkách je plný malých, zato důležitých kroků a pokroků. Pár kritických poznámek typu ty jsi nemehlo, nikdy Ti to nepůjde, to snad není ani možné, že to stále neumíš a sebe hodnota dítěte je narušena jedna dvě. Není poté divu, že v ní v dospělosti shledáváme spoustu děr a náš pád ke dnu je mnohdy až překvapivě rychlý. Většinou nás nenapadne spojovat si negativní myšlenky o nás samých s tak mladým věkem, ale vše pramení právě odsud.
  • Žádné komentáře nenalezeny
Přidat komentář
JT Fixed Display