Antibiotika mi zabrala asi po třech měsících. Přestaly se objevovat propady nálad. Přestaly mě bolet klouby. Přestala jsem mít konstantně zvýšenou teplotu. Začal mě bavit svět. Začala jsem věřit tomu, že to nejhorší mám za sebou. Že se z toho dostanu. Že se nenaplní prognózy o mé doživotní invaliditě. Jak se mi začalo ulevovat fyzicky, pomalu začaly ustupovat i úzkosti a záchvaty paniky. Po tři čtvrtě roce léčby Minocyklinem jsem mohla začít snižovat dávky antidepresiv.

Byla jsem šťastná. Byla jsem vděčná vesmíru, že mi do cesty poslal anděla, který mě nenechal rezignovat. Přátelé vůbec hráli hlavní roli v tom, že jsem se postupně začala dostávat zpět do života. Jsem jim vděčná za to, že mě neopustili v době, kdy vím, že jsem nebyla nejlepším společníkem. Trpělivě a s láskou mi dávali najevo, že jsou tu. Když bylo třeba, mluvili. Když bylo třeba, mlčeli. Když bylo třeba, nechali mě v klidu brečet a na nic se neptali. Když mi bylo líp, vozili mě na výlety po horách anebo na místa, z nichž se dá hodiny, tiše a pokorně pozorovat moře. Dopřáli mi čas, abych to zpracovala. Abych načerpala sílu. Abych se jednoho dne vrátila opět zase v plné síle. Barevná a sebevědomá. Za to jsem jim neskonale vděčná. Nebýt jich, nikdy bych nedokázala tak dlouho bojovat. Neztratit víru. O rodině a jejich podpoře ani nemluvě. Skoro se divím, že mamka ještě nemá svatozář.

To byl můj příběh. Příběh, který mě stál tři roky života, ale svým způsobem mi život zachránil. Zhruba po roce a čtvrt jsem ukončila léčbu antibiotiky. Po dalších asi dvou letech jsem po dohodě s psychiatričkou „zkusila“ vysadit i antidepresiva. A funguje to. Už několik let jsem v remisi. Chodím na kontroly, pro případ, že by se to vrátilo, chci to podchytit včas. Nechci to nechat dojít tak daleko. Jednou týdně chodím na terapii. Pořád jsem přesvědčena o tom, že to má smysl a za těch několik let vidím velkej pokrok. Podařilo se mi změnit způsob, jak se dívám, na některé věci, jak na ně reaguji. Jsem silnější a sebevědomější. Jde to. Nevěřila jsem tomu, ale je to možné. Mně se to podařilo. Myslím, že terapie byla v procesu mého návratu do normálního života stěžejní. Ale zpětně musím říct, že v určité době by jen samotná terapie nepomohla. Na to, abyste mohli být v terapii, potřebujete sílu. A tu bych bez hospitalizace a farmakoterapie asi nezvládla najít. Takže když se mě někdo z mých přátel zeptá, zda bych znovu prošla tím vším (v jejich řeči….ty blázince a tuny léků…), kdybych věděla do čeho jdu, tak odpovím ano. Ano. Protože přestože to bylo pro mě období temna, bylo to těžké, ale jsem díky tomu teď tady a jsem vděčná za každý den, který jsem si vybojovala.

Je mi dobře. Jsem spokojená. Jsem šťastná. Vážím si toho, že se o sebe můžu postarat. Vážím si práce. Jen jí už nevěnuji tolik času a energie. Objevila jsem pro sebe různé světy, které mě baví. Objevila jsem svět barev a slov. Objevila jsem v sobě opět víru, že můžu změnit svět k lepšímu. Když budu chtít. A já chci. Objevila jsem spoustu krásných lidí, kteří už ten svět k lepšímu mění. A snad můžu závěrem říct, že jsem se svoji lekci naučila. Naučila jsem se nebýt na sebe tak tvrdá, být trpělivá. Hodně trpělivá.

Svůj příběh vyprávím proto, aby ti, co taky na chvíli ztratili cestu, svůj boj nevzdávali. Chci, aby věděli, že ten boj lze vyhrát. Mně se to povedlo, není důvod, proč by se to nemělo povést i Vám.

Lidé v této konverzaci

Přidat komentář
JT Fixed Display