Po dlouhém zvažování souhlasím s několikaměsíčním terapeutickým pobytem. Má mi to pomoct odhalit některé myšlenkové stereotypy, které ve svém důsledku vedou k depresím a úzkostem. Nevím. Můj první dojem je takový, že jsem vlezla do nějaké sekty. Pořád navíc bojuju s nedostatkem energie. Ale bojuju. Účastním se všech aktivit. Smysl některých mi uniká. Překonávám svůj strach a zapojuji se do skupinové terapie. Ačkoliv tomu ze začátku vůbec nedůvěřuji, ukazuje se, že to je jedna z nejsilnějších věcí, která mi v hodně ohledech otevřela oči. Jsou tu fajn lidi, a zrcadla, která mi nastavují, mě snad posouvají dál. Dost věcí začíná do sebe zapadat. Myslím, že něco takového by prospělo téměř každému. A vím, že spousta lidí venku, kteří jsou přesvědčeni o své normálnosti, by na něco takového nenašla nikdy odvahu. Odvahu podívat se dovnitř, nechat si říct bolestnou pravdu do očí. Čelit jí. Zjistit věci, které nikdo z nás zjistit nechce a poprat se s nimi. Zjistit věci, které nás o nás překvapí. Třeba to, že vás lidi mají rádi, přestože nejste dokonalí. Nebo právě proto. Uvědomit si, že přestože celoživotně proklamujete respekt, volnost, svobodu a toleranci ke všem živým tvorům, tak nejste schopni respektovat sebe, nejste schopni tolerovat své chyby ve strachu, že vás okolní svět odmítne právě takového, jaký jste. Svobodu dovolit si dělat chyby. Svobodu dělat věci tak, jak cítím, svobodu žít v souladu se svým vnitřním kompasem a nikoliv s kompasy všech okolo, protože to prostě nemůže fungovat.

Znovu se ptám sama sebe, jak a kdy se to stalo, že jsem se ztratila. Že jsem sešla ze své cesty. Jsem ráda, že se mi daří si vzpomenout, že ta cesta existuje. Moje cesta. A že jsem po ní šla a byla šťastná. A vím, že se na ni zase vrátím. Vím, že mým největším úkolem je začít zase mít ráda samu sebe. Takovou jaká jsem. Možná bláznivou, divnou, jinou…no a? Kdo má právo určovat normu toho, co je normální? Chci přestat poslouchat lidi, co se mi snaží vnutit názor, že pokud nezapadáte do norem tzv. oficiálně přijatelné normálnosti, musíte nutně mít nějakou diagnózu. Uvědomuju si to a začínám znova cítit závan svobody. A úlevu. Úlevu, že nemusím být dokonalá. Že nemusím nikomu nic dokazovat a nemusím žít, podle očekávání někoho jiného. Že prostě můžu úplně punkově poslat všechny do prdele a žít svůj život po svém. A že to je právě ta cesta k vnitřnímu klidu a štěstí. A pokud to někdo nepochopí, že to je jeho problém. Ne můj.

Dnes měla skupinu Martina. Bylo zvláštní si uvědomit, jak se motá v kruhu, ze kterýho vlastně možná ani nechce ven. Uvědomila jsem si, jak mě to rozčílilo. Takovej pocit bezmoci. Udělalo se mi fyzicky špatně, když mi došlo, že se asi motám v podobných kruzích, že ostatním přijde úplně stejně jasný, jak z nich ven, jako teď mně v případě Martiny, ale že já to prostě zatím nevidím. Asi je přede mnou ještě dlouhá cesta. Mám z ní strach. Děsí mě, že mě můžou takto rozhodit cizí problémy, které se mě vlastně vůbec netýkají. Anebo je to právě to zrcadlo, do kterého se bojím podívat?

Zvládám to jen s vypětím všech sil. Je to těžký, připadám si jak na tobogánu. Někam se rychle valím a vůbec neovládám rychlost ani směr. V hlavě se mi každou chvíli vyrojí dvacet myšlenek a z toho mám zase úplně vymeteno. Začínám si uvědomovat sílu skupin. Vidím to hodně na Martině. Ještě na minulé skupině jsem si myslela, že je ztracený případ, ale pak nastala změna. Celá se rozzářila. Začala mluvit k věci a nemotá se pořád dokola. Je to jak zázrak. Pomalu si všímám, že se někam posouvám i já. Vím, že je to celý o mně, o tom jak to mám nastavený v hlavě. Došlo mi, že nechci utíkat, nechci se vyhýbat problémům. Chci je řešit. Nechci se už ani vracet. Chci jít dál. Naučit se oddělit čas na práci a čas na sebe. Naučit se podávat jen výkon, za který jsem ohodnocena. Nenechat se zneužívat a manipulovat sebou. Chci dělat to, co mě baví, protože už chápu, že to není zbytečný luxus, ale nezbytnost k zachování duševního zdraví. Znovu objevuji skutečnost, že jednoduchá řešení bývají nejlepší. Že je lepší řešit věci přímo, než kličkovat a vytvářet si domněnky. Ač to zní divně, přicházím na to, že mám strach žít svůj život sama za sebe. Ne podle „musů“ a „bychů“, podle společnosti. Ale sama za sebe. Přestože chci svobodu, neumím ji uchopit a bojím se jí. Moje deprese, strachy a úzkosti jsou jako závaží, jako těžká záclona na okně a já se bojím, že bez těch závaží už nebudu umět chodit, že když odhrnu tu záclonu, oslepnu. Že budu ztracená a nebude se mít čeho chytit.

Můj pobyt tady končí. Nebylo to lehké. Chtělo to hodně odvahy. Hodně věcí, které jsem zde, nejen o sobě, zjistila, mi bude dobíhat ještě dlouho potom, co odsud odejdu. Vím, že vyřešený to nebudu mít nikdy. Že to je kontinuální proces. Ale už vím, na co si dát pozor. Vím, jak je důležité vnímat signály svého těla, poslouchat intuici a myslet na sebe. Vím, že už nechci věci hrotit, nechci tlačit na pilu, že prostě je někdy lepší nechat je plynout, ono to nějak dopadne. A většinou správně. To je asi nejvíc, co si odsud můžu odnést. Můžu se uvolnit. Nemusím mít pořád vše pod kontrolou a nemůžu pomoct někomu, kdo pomoc nechce. A hlavně, nemusím být dokonalá. Nechci být dokonalá…

Lidé v této konverzaci

Přidat komentář
JT Fixed Display