Moje obavy, že se to vrací, se pomalu mění v děsivou jistotu. Nedokážu to zastavit. Mám strach. Nemám sílu to zažít znova. Proč mě to nenechá aspoň nabrat sílu, abych mohla znova bojovat. Není to fér. Není to fér… jsem střídavě podrážděná, plačtivá a ospalá. Dnes po sezení u psychologa opět i paranoidní. Mám pocit, že ten člověk vůbec nechápe, jak mi je. Že mi nevěří. Dává mi stejný rady, jako ti venku. Ať s tím bojuju, ať překonám strach. Běžte už všichni do prdele. Proč mám znovu a znovu vysvětlovat, že to nejde. Že kdybych věděla, co způsobuje moje úzkosti, tak nehniju v blázinci. Dovedu pochopit, že lidi z venku, moji blízcí, si svorně myslí, že si tu pěkně relaxuju a odpočívám. Že to je vlastně takový rekreační pobyt. Ale že někdo, kdo by měl mít podstatně víc informací, mi bude dávat rady typu, najděte si vztah, to vám pomůže…to je už na mě trochu moc. Jako vztah je teď to poslední, co řeším. Jak mám v tomhle stavu hledat někoho, kdo se mnou bude chtít žít, když nejsem schopná se sebou žít sama. To by byl asi blázen, ne? Navíc od té doby, co se obecně ví, že jsem chtěla umřít, se na mě většina personálu dívá jak na malomocnou. Nechtěla jsem se zabít. Chtěla jsem umřít. Teď nechci už ani umřít. Chci, aby to přestalo. Protože už opravdu melu z posledních sil. Pořád nechápu, kde se to vzalo. Nemá to žádnou příčinu. Nic se nestalo. Nezažila jsem žádnou tragédii. Možná jsem nebyla úplně šťastná, ale kdo dneska je. Žila jsem normální život. Nevybrala jsem si to. Prostě to přišlo.

Chci domů, ale vím, že asi musím být trpělivá. Že se musím smířit s tím, že to nejde tak rychle. S čím se ale nechci smířit je, že mi pořád vtloukají do hlavy, že prášky už budu potřebovat doživotně. Jak to můžou vědět? Jak můžou vědět, jak na tom budu za měsíc, za rok, za deset let, když vlastně ani pořádně nechápou, co deprese je? Jsem jediná, komu přijde divný, že když si chci stoupnout, musím se rozchodit, protože mám strašný bolesti kloubů, připadám si, jako by mi bylo osmdesát, přestože mi je třicet? Jsem jediná, komu přijde divný, že mít chřipku několik měsíců asi není ok? Jsem jediná, komu přijde divný, že by tohle všechno bylo od deprese?

Přemýšlím, jestli ten třes, co občas mám, není už spíš z toho, že jsem strašně slabá, než od nervů. A jestli úzkosti nemám spíš z toho, že mi není dobře fyzicky, a tak i přesto, že už de facto mi je psychicky docela dobře, mám strach, jak zvládnu fungovat, když nemám sílu? Nevím. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že to jak mi je, musí mít ještě nějakej jinej důvod. Jenže nevím, jak o tom přesvědčit i doktory.

Jsem doma. Psychicky se cítím mnohem líp. Ale přepadaj mě stavy úplně vyčerpanosti, jsem občas jak hadrovej panáček. Nezvládám fyzicky základní věci. To, co jsem dřív dělala automaticky, mě stojí hodně energie. Snažím se to zlomit vůlí. Nakládat si víc úkolů. Moc to nefunguje. Asi další lekce trpělivosti. Asi to chce čas. Hlavně, že se mi vrací můj mozek. I když jsem pořád dost zpomalená. Pořád mě pronásleduje pocit, že selhávám, protože se neuzdravuju dost rychle.

Lidé v této konverzaci

Přidat komentář
JT Fixed Display