Vizita. Doktorka mi říká, ať to tu beru jako terapii. Já to tu beru jako peklo. Večer se bavím se Zitou a ještě jednou holkou, co se pálí zapalovačem. Jakože diagnóza sebepoškozování. Obě jsou normální. Nemaj o kolečko jinak. Normální lidi asi nefetujou a nepálí se, ale v tuhle chvíli mi přijdou jako nejnormálnější lidi na světě a jsem ráda, že tu jsou. Že na to nejsem sama.

Začínám znova věřit tomu, že to zvládnu. Že se odsud dostanu. Doufám, že brzo. Už sice nemám z těch lidí tady takovej strach, jako když jsem sem přišla. Uvědomila jsem si, že to jsou lidi se všema možnýma problémama, pomatený babičky, že je smutný, jak tu skončili. Ale že rozhodně nejsou zlí ani nebezpeční. Jenže mě, v tom stavu, v jakým jsem, prostě rozhazujou. Nechápu, jak můžou někoho s depresí poslat do tak depresivního prostředí a myslet si, že mu to pomůže.

Nevím, jestli to bylo tím, že jsem v sobě v tom zoufalství našla sílu začít znova bojovat, nebo jestli konečně zabraly prášky, nebo se nade mnou smilovali andělé, ale v noci to přišlo. To co neumím pojmenovat, ale na co jsem čekala tak strašně dlouho. Bylo to, jakoby mi někdo začal povolovat tu obruč kolem hlavy vytahovat z ní šrouby, který byly hodně hluboko. Jakoby mi někdo sundal brnění, který bylo o číslo menší. Nepopsatelná úleva. Po strašně dlouhé době v tenzi pocit úlevy. Necítím napětí, ani bolest. Vrací se mi smysly. Jakoby mi někdo sundal černou pásku přes oči. Vidím jinak, slyším jinak. Voda chutná jinak. Už nejsem v akváriu. Jsou asi tři ráno. Sedím sama potmě na kuřárně. Po tvářích mi tečou slzy štěstí. Vrátila jsem se. Vyhrála jsem nad bestií. Jsem šťastná a svobodná, přestože se dívám přes mříže z té špatné strany. Cítím euforii. Vím, že mě ještě čeká dlouhá cesta, než se vrátím k normálu. Ale vím, že to přežiju.

Vrací se mi síla. Pomalu. Ale vrací. Je to krásnej pocit vědět, že to mám zase pod kontrolou. Cítím se sice, jako bych uběhla maraton, celý tělo mě bolí, mám namožený a zkrácený všechny svaly. Jsem jako by mě někdo zmlátil. Ve svalech mi divně škube. Ve vlnách odchází napětí z mého těla a zaplavuje ho příjemný pocit euforie. Mozek mi začíná fungovat normálně. Nezrychleně. Jsem schopná přemýšlet. Přichází spousta otázek. Nevím, jestli na ně někdy dostanu odpověď. Proč jsem chtěla umřít, když chci žít. Co jsem udělala špatně, že mám deprese. Proč já? Uzdravím se? Vrátí se to ještě? Jak mám těm venku vysvětlit, že jsem to nevzdala. Že jsem bojovala. Že jsem vyhrála největší boj svýho života? Že jsem přežila noční můru, akorát že v bdělým stavu? Jak jim říct, že to vůlí nejde ovlivnit. Že se to prostě děje. Jak se mám vyrovnat s tím, že mám nemoc, kterou devadesát procent lidí venku nechápe? Jak se mám připravit na to, že budu žít s cejchem. Jak se připravit na předsudky a zlý a hloupý lidi?

Snažím se pochopit význam toho, že mě zavřeli sem. Na nic nepřicházím. Opravdu nevidím žádný rozumný důvod, že jsem musela strávit nejtěžší období svého života tady. Je tu strašně moc negativní energie. Je tu křik, řev, drásá mi to žaludek. Jediné, na co jsem přišla, je to, že jsem silná. Jsem silná, protože jsem to zvládla. A taky jsem zjistila, že svoboda je stav duše. Něco, co se nedá vzít, ani když vás zavřou za mříže. Svobodu vám vezmou, až když se necháte zlomit.

Jsem zpátky na otevřeným oddělení. Vím, že ještě nemám vyhráno. Vím, že než se vrátím do svého reálného světa tam venku, musím ještě nabrat sílu a nechat ze sebe odplavit zbytky deprese. Jde to ve vlnách. Ale i když ještě občas brečím, je to jiný pláč. Je osvobozující. Jsem šťastná. Teď si užívám, jak mám ze všeho radost a jak si všeho vážím. Takových věcí, který normálně bereme jako samozřejmost. Mám radost, že voní déšť, že zase vnímám, jak svítí hvězdy. Že vidím kytky, který jsem dřív přes svou skleněnou clonu neviděla. Že se raduju. Že cítím. Že se směju.

Jenže euforie netrvá věčně. Zmizela deprese, ale nezmizely pocity úzkosti. Nejistota. Strachy. Doteď jsem všechnu energii věnovala tomu, abych přežila. Teď mě čeká zjistit, jak žít a nejen přežívat. Jak si vzít zpátky svůj život a žít ho tak, abych si neubližovala. Ona totiž deprese je podle mě hodně o tom, že v sobě člověk hromadí pocity frustrace, nespokojenosti a agrese, kterou obrací proti sobě. Je to o tom, že neumí říct ne, když je ne říct třeba, že má sebe až na posledním místě, až za všema povinnostma pro všechny kolem. Že si neuvědomuje, že život má několik pilířů, které jsou stejně důležité. Kromě práce je to i soukromí, rodina, zábava, koníčky, zevlování a relaxace. Dobíjení baterek. A pokud teď nevím, jak si baterky dobíjet, musím se to znova naučit. Nastavit si svoje programy tak, aby nebyly autodestruktivní. A vím, že to není krátkodobý úkol. Jenže pokud to nezačnu řešit, nic zásadního se do budoucna v mým životě nezmění. A já už nechci být ta holka, co není dost silná na to, ubránit si svůj život a pocit klidu a štěstí. Takže do boje…trochu mě teda znepokojuje, že mám pořád strašný bolesti kloubů a únavy. Asi mi ale nezbyde než doufat, že to je psychosomatické a že to odezní.

Mám pocit, že kdykoliv zapnu mozkový závity a přemýšlím, cítím znova ten známej nepříjemnej tlak v hlavě. Nevím, jestli je to tak, že se to ještě občas ozve, nebo jestli je to jen můj strach, že se to vrátí. Každopádně jsem pořád dost smutná. Co se týče pocitů v mém fyzickém těle, připadám si jak důchodce. Radost mám jen ze sluníčka. Kdyby to šlo, utopila bych se v něm. V ideálním světě by se deprese léčila někde u oceánu. Příroda, klid, ticho. Čas plyne a nemusím řešit, co bude. Z čeho zaplatím složenky. Existenční otázka je bohužel dnes a denně přítomná. Z plného invalidního důchodu ve výši 3 640 Kč se totiž dá jen těžko vyjít. Vyměřovací základ brán z období, kdy jsem byla OSVČ. No ještě že funguje základní solidarita v rámci rodiny. Jinak bych asi z blázince šla rovnou pod most. Každopádně jsem čekala, že jakmile poleví deprese, půjde to k lepšímu mnohem rychleji. Nejde. Ale s tím, jak mi je teď, se dá aspoň žít. S tím předtím ne. Pořád mě strašně vrtá v kloubech a jsem unavená. Pořád to nikdo neřeší. Mně to nepřijde normální. Brání mi to v tom, abych mohla začít normálně fungovat. Každá činnost mě stojí strašný úsilí.

  • Žádné komentáře nenalezeny
Přidat komentář
JT Fixed Display