Uzavřené oddělení předčilo mé nejhorší obavy. Hned po vstupu mám pocit, že tohle nemůže být pravda, že se to nemůže dít mně. Moje sestřička vidí, jak jsem zděšená. Chytne mě za ruku a řekne, že to zvládnu. Že jsem silná. Že to všichni vědí, že jsem silná, a že čekají, až se k nim vrátím. Já si nepřipadám silná. Připadám si zoufalá a zraněná a bezmocná. Kolem mě se udělal kroužek regulérních bláznů. Bojím se. Nechápu je. Jsem unavená. Kam mě to poslali? Jak mi to tady má pomoct. Tady není nikdo normální. Tady nemá nikdo všech pět pohromadě. Mluví na mě jeden přes druhého, samé nesmysly. Jsou hluční, nepředvídatelní, jsou uvěznění ve svých světech, ale já teď na to nejsem připravená. Já tu nechci být, já nemám sílu, já sem nepatřím. Oddělením se ozývá řev, křik, bláznivý smích. Kolem mě jsou divné, nepřátelské tváře. Jsem šokovaná. Jsem tu sama. Úplně sama. Sestřička odešla.

Na příjmu musím odevzdat všechno. Telefon, nabíječku, kosmetiku, jsou mi dovoleny jedny tepláky a tričko, nemůžu mít ani podprsenku, abych se na ní asi neoběsila. Všechno ostatní mi vezmou. Vezmou mi i občanku. Nikdy bych nevěřila, jak je tenhle papír důležitej. A jak jeho odebráním ztrácíte de facto veškerou lidskou důstojnost. Stáváte se číslem. Diagnózou. Někým, za kým se zaklaply dveře uzavřeného oddělení. Zavedou mě na pokoj, jsou tam dvě staré paní. Smrdí tam moč. Je tam strašný vzduch. Jedna stařenka sténá. Je to strašný. Tohle nezvládnu. Tohle je horší než smrt. Jdu za sestrou. Chci podepsat revers. Řekne mi, že to nejde. Ptám se jí, jak je možné, že to nejde, že jsem sem šla dobrovolně, tak bych měla mít možnost dobrovolně odejít. Řekne mi, že o mém odchodu rozhoduje lékař nebo soud. Je to jak studená sprcha. To jsem jako nesvéprávná? Jsem tu uvězněná? Nemůžu svobodně odejít? Srdce mi buší a moje tělo zaplavila vlna adrenalinu. Začínám být hysterická. Chci svůj telefon. Jsem odkázána na telefonní budku, která je v jídelně. Říkám, že mi je budka na nic, když mám všechna čísla v telefonu. Nakonec mi je dovoleno si zatelefonovat. Volám mamce. Chudák. Jsem zoufalá a hysterická, křičím na ni, ať mě odtam dostane. Vím, že nemůže. Musí to být pro ni hrozný.

Stojím v jídelně, s telefonem v ruce. Jsem vyděšená a brečím. Kolem projde pacientka, která shodí židli. Židle letí mým směrem. Pacienta strašně řve. Bojím se. Fakt se bojím. Začínám být hysterická. Řvu na ně, že mě tu přece nemůžou nechat proti mé vůli. Že jsem nic neudělala. Sestra na mě zařve, ať se uklidním a začne chystat injekci. Začnu řvát ještě víc, že se nenechám zfetovat. Sestra vezme injekci a jde směrem ke mně. Začnu utíkat. Je to jak z blbýho filmu. Běháme kolem stolů v jídelně. Sestra mě doběhne a řekne mi, že pokud nedostanu rozum, přikurtuje mě. Rezignuju. Nechám si píchnout injekci na chodbě u záchodů. Brečím.

Přišla za mnou jedna holka s modrýma vlasama. Napřed na ni nedůvěřivě zírám, ale z toho, co říká, se zdá, že je normální. Je normální. Je to Zita. Její borec vařil fet a zavřeli ho, ona se z toho složila, a proto je tady. Je stejně zděšená jako já. Díky ní se mi podaří to tam přežít bez ztráty kolečka. Je to tak strašná úleva najít v takovém prostředí někoho, kdo je normální. Probereme své životy, mezitím odrazíme pár útoků psychotiků, vyslechneme si pár zvěstí o konci světa, seřveme debilní sprostou a zlou ženskou, která je čím dál víc agresivní. Přijdeme na to, že tady platí jiná pravidla přežití, než venku. Člověk si musí sjednat respekt a vymezit svůj prostor. Jinak ho sežerou. Tady jsou lidi, co dovedou jednu větu opakovat tisíckrát. I když je mi jasné, že to, co teď popisuju, spousta lidí odsoudí a nepochopí. Ale tam jsou extrémní podmínky. A pokud má někdo potřebu soudit, ať se tam nechá na pár dní zavřít. Poté, co jsem si vymezila prostor, nastal relativní klid. S některýma bláznama je docela sranda. Některých je mi líto. O některých si myslím, že blázni nejsou, ale jsou produkt úžasné psychiatrické péče naší země. Bábinkám na pokoji čtu, oni mi za to dávaj jabka, protože nemaj zuby. Je to tu strašně smutné. A deprimující. Je to deprimující samo o sobě, nemluvě o tom, že jsem právě ve fázi těžké deprese. Mám pocit, že pokud mi někdo nevypne mozek, ten šílenej překotnej tok myšlenek, který nedovedu zastavit, a kvůli kterým si nemůžu odpočinout ani se vyspat, tak se zblázním. Pokud se teda do té doby nezblázním z toho prostředí tady. Je těžký tady zůstat aspoň standardně normální. Jsem paranoidní a vztahovačná. Mám pocit, že se proti mně všichni spikli. Zavřeli mě sem, aby se mě zbavili. Lhali mi, tady mi přece nemůžou pomoct, tady se akorát tak regulérně zblázním. Mám pocit, že tu všechno strašně smrdí, že je všechno strašně špinavý. Nemůžu dýchat. Ten pocit, že nemůžu otevřít okno, že nemůžu jít ven. Že na oknech jsou mříže. Že nevím, jak dlouho tu budu. Ten pocit je nesnesitelnej. Připadám si jako zvíře v pasti. Takhle mi ještě nikdy nebylo. Teď chci doopravdy umřít. Jsem zavřená v blázinci a nemůžu ven. Proč. Jak jsem se mohla dostat až sem, co jsem udělala špatně? Jsem unavená. Nenávidím všechny. Doktora a sestry, že mě sem poslali, naše, že mě odsud nemůžou dostat. Jsem zoufalá a začínám pochybovat o svém duševním zdraví. Třeba maj pravdu, třeba sem fakt patřím. Třeba je fakt celej svět napíchnutej, třeba jsem někde něco řekla a jsem teď nepohodlná. Třeba je to celý pravda. Třeba jsou normální ti blázni tady a ne ti tam venku.

Lidé v této konverzaci

Přidat komentář
JT Fixed Display