Několik nocí jsem pořádně nespala. Skoro nejím. Mám strašný úzkosti. Jsem úplně stažená do sebe. Ze všech sil se snažím to přežít. Jsem v takové divné křeči, která trvá už několik dní a nechce povolit. Nebrečím. Jen upírám svůj nepřítomný pohled někam skrz všechno, mám zaťaté všechny svaly, jako bych někam běžela, nebo lezla a je to strašně vyčerpávající. Nedovedu najít slova, abych popsala bolest, kterou prožívám.

Možná nějaká středověká mučírna, napínání na skřipec, lámání v kole, zabíjení hřebíků do hlavy, probouzení vás, jakmile usnete, nevím. Myslím, že ani tohle není přesné. Je to moje soukromé peklo, které si teď prožívám a do kterého není dovoleno nahlédnout nikomu jinému. O to horší je to asi pro ostatní pochopit. Sedím venku u stolku v kuřárně. Jsou tam nějaký lidi, ale já je nevnímám. Vnímám holé větve starého stromu, zbytky sněhu, havrany na plotě a začíná se vracet známý pocit, že řešení existuje. Ten pocit je neodbytný. Už nemám sílu ho zahánět. Vím, že to tak je. Není jiná možnost, než s tou bolestí, s tou bestií, zničit i sám sebe. Jsem tu už několik měsíců. Bylo těžké se rozhodnout sem jít, ale šla jsem, protože jsem věřila, že mi pomůžou. Ale nepomohli. Nevím, kam jinam bych šla, abych si řekla o pomoc. A nemám sílu jít dál. Teď už jen najít způsob a odvahu to udělat. Ano, odvahu. Ačkoliv si většina lidí o sebevrazích myslí, že to jsou srabi. Chce to velkou dávku odvahy, kterou já teď teprve sbírám. Ale po strašně dlouhé době cítím alespoň náznak úlevy. Moje oči se střetnou s očima Ladi. Z jeho výrazu vím, že ví. Že chápe, ale nesouhlasí. Ano, tohle všechno se dá říct pohledem. Od té chvíle Laďa s Mirou stojí venku se mnou, jako nějaká stráž. Nemluvíme. Kouříme. Nevím, jak dlouho tam sedíme. Vyruší nás sestřička, která volá, že máme jít na vizitu. Sedím na židli. Naproti mně dva doktoři a sestra. Připadám si jak u inkvizice. Musím vypadat dost hrozně, protože z jejich výrazu čtu znepokojení. Nemluvím. Jsem rozhodnutá. Jsem rezignovaná. Jsem vyčerpaná. Jen se na ně dívám. Dávají mi otázky, na které už nemám sílu znova odpovídat. Přestala jsem věřit tomu, že mi můžou pomoci. Čas plyne tak nějak divně pomalu, jakoby každá minuta trvala hodinu. Hlavou se mi míhají myšlenky. Jsem divně klidná. Vím, že musím přežít vizitu a vymyslet, jak to udělat. Vím, že těch pár hodin, co zbývají, to ještě nějak přežiju a pak přijde úleva. Vlasatý doktor mi klade čím dál víc otázek, což mě vyruší z mého myšlenkového toku. Dívá se mi přímo do očí a ptá se mě, jestli přemýšlím o sebevraždě. Když to slyším z jeho úst zaznít takto nahlas, leknu se. Koukám se na něho a slyším se, jak říkám, že jo. Že přemýšlím. Že nechci, ale že už nevidím jiné východisko. Že už nevěřím, že mi může on, nebo kdokoliv jiný pomoci. Že už nemám sílu, nemám sílu, nemám sílu…pak se rozbrečím a úplně složím. Když se trochu zklidním, tak mi říká, že mě musí poslat na uzavřené oddělení. Probíráme i možnost elektrošoků, vzhledem k tomu, že mi po několika měsících nezabrala žádná léčba antidepresivy, a můj stav se zhoršil. Už oba doktoři se mi snaží vysvětlit výhody elektrošoků. Koukám se na ně a nechápu. Mám si nechat do mozku pouštět elektrickej proud? Jsem nalomená, ale pořád ještě nesouhlasím. Jsem možná v blázinci, bojuju s šílenou depresí, ale mozek mi pořád ještě funguje. Mám riskovat, že mi sice bude líp, ale už to nebudu já? Nemůžu. Od vizity až po můj přesun na uzavřené oddělení mě hlídá sestra. Je to až komické. Vypadá víc zděšeně, než já. Vlastně všichni jsou zděšení. Je mi dovoleno, jít s nimi na cigáro, bez hlídacího doprovodu. Kluci řekli, že mě pohlídaj. Ale já vím, že už to není třeba. Tentokrát jsem ten boj vyhrála sice o prsa, ale vyhrála. Nevím, kolikrát to ještě zvládnu. Nevím, jak zvládnu uzavřené oddělení. Vím jen, že bojuju dál. Balím si věci. Jdeme přes park, já, sestřička a Laďa. Před mým novým oddělením mě Laďa beze slova obejme. Dívám se na něho, jak je smutnej. On ví, kam jdu. Já to ještě nevím. Je to naposledy, co ho vidím. Starší prošedivělej týpek s duší pankáče. Na tváři letmý smích, hluboký v srdci žal. Dá mi do ruky čokoládovou tyčinku a beze slova odchází. V jeho očích se lesknou slzy.

Lidé v této konverzaci

Přidat komentář
JT Fixed Display