Do blázince mě veze švagrová. Čekáme na příjmu. Kolem chodí divný zjevy. Fakt dost divný. Co tady dělám já? Iveta je víc zděšená, než já. Má slzy v očích. Já kupodivu ne. Je mi to jedno. Opět sada divných otázek. Sada důležitých formulářů. Koukám se skrz doktorku a setrvačností odpovídám. Jsem odeslána na oddělení. Posadím se do jídelny a čekám. Trvá to dlouho, než přijde doktor. Mezitím mě chodí okukovat pacienti. Vypadají docela normálně. Jsem unavená. Doktor je mladej týpek s dlouhýma vlasama. Za normálních okolností by mi byl asi i docela sympatickej. Ale vybalil na mě další sadu dotěrných otázek. Je to fakt únavné. Tváří se empaticky, ale nějak mu to nevěřím. Pak klasické přijímací kolečko. Odběry, tlak, hrst prášků, povlečení, klíč od skříňky a postel. Oběd. Je mi blbě. Moc toho nesním. Spolupacienti se mě ptají, jestli jsem prvoblázen. Poprvé za strašně dlouho se něčemu zasměju. Jo. Jsem prvoblázen. Lidi jsou tu fajn. V rámci možností. Čekala jsem, že to bude horší. Je tu paradoxně docela sranda. Zjišťuju, že asi všichni depkaři mají podobný smysl pro černý humor. Je to osvěžující. Dny tu plynou všechny stejně. Budíček děsivě brzy. Ustlat. Rozcvička venku. Pak snídaně, relaxace, komunita, dopolední terapie, oběd. Polední klid, jediná doba, kdy si člověk může beztrestně lehnout. Odpolední terapie, večeře, relaxace, televize, večerka. Trochu pionýrskej tábor. Když je mi líp, docela mi pomáhá mluvit s lidma. Vlastně mi to pomáhá asi nejvíc. S těma, co to zažívají. Co s tou bestií bojují a nedívají se na mě tím podivně chápavým výrazem lidí, co nemají tušení o tom, čím procházím. Oni ví. Oni ví přesně, co se děje, když se člověk začne dívat skrz. Nepřítomně. Oni ví, jaké to stojí úsilí a jak je těžké se v takových chvílích nezbláznit. Oni ví a tak je ani ve snu nenapadne, dávat člověku takové rady, jako že by se měl tomu postavit, jít běhat, na pivo, skákat padákem nebo orat pole, hlavně se tomu ale nepodávat. Protože ví, že to je blbost. Protože ví, že každej den, kterej vstaneš, oblečeš se, dostaneš do sebe aspoň suchej rohlík, dokopeš se a dojdeš do výtvarné dílny, přestože bys nejradši spadl do nejbližšího křoví a umřel, že každej takovej den znamená, že se tomu sakra nepodáváš a že bojuješ. A oni ví, že jsou i dny, kdy to nejde. Kdy má prostě bestie navrch a kdy je strašně těžký nezačít mlátit hlavou o zeď, aby aspoň na chvíli povolila ta šílená bolest, srovnatelná snad jen s tím, jakoby vám někdo utahoval obruč kolem hlavy a dírama lemujícíma její obvod vám vrtal šrouby do hlavy. Je to tak šílená bolest, že si nedovedu představit horší. Po každým takovým vnitřním boji přijde pocit strašného vyčerpání. Jenže režim je režim, takže si nemáte dovoleno odpočinout. Musíte fungovat. Za každou cenu. Jinak na vás řve sestra tak dlouho, že to radši jdete udělat. Protože zabít ji nemůžete. Týdny plynou. Nevidím žádný velký pokrok. Mění mi prášky. Jsem docela fest zfetovaná. Takže je mi spousta věcí ještě víc jedno. Začínají mi být malé věci, které jsem si s sebou přivezla. Mamka mi při jedné z návštěv řekla, že jsem přibrala. Já jsem v nějakým transu nebo co, nějak to nejsem schopná pobrat. Jak jsem mohla přibrat, když skoro nic nejím. Nevím. Neřeším. Řešit začínám až když jediný, co obleču, jsou tepláky a na vizitě mi sestra hlásí při vážení cifru o dvacet kilo vyšší, než jsem zvyklá. Mám pocit, že zkolabuju. Nejen, že jsem blázen, ale ještě k tomu tlustej blázen. Paráda. Zase mi mění léčbu. Zase další vedlejší účinky. Zase žádnej velkej efekt. Akorát mě všechno bolí. Je to jako mít několik týdnů chřipku. Nikdo tomu nevěnuje pozornost. Začínám mít pocit, že jak vám jednou dají psycho diagnózu, přestanete mít nárok mít normální nemoci. Po mém neúnavném opakování, že mi je zle i fyzicky, proběhnou nějaké testy. Výsledky skoro všechny hraniční. Ale to se neřeší. Tak přežívám dny. Když je mi líp, je tu docela sranda. Nejlíp mi je s pacientama. Ti jsou paradoxně jediní vcelku normální. Z personálu ten pocit úplně nemám. A z návštěv už tuplem ne. Je vidět, jak jsou z toho prostředí nesví. Jak neví, jak se mají ke mně chovat. Návštěvy bývají dost rozpačité. Až na výjimky. Paradoxně nejvíc mě drží lidi, od kterých jsem to nejméně čekala. Jak se později ukáže, hospitalizace v blázinci je dobrým prubířským kamenem přátelství. Člověk se totiž dozví i takové věci, že např. přátelé tu nejsou od toho, aby člověka drželi za ruku, když je mu nejhůř. Taky názor. Já jej nesdílím a jsem vděčná, že mnoho mých blízkých také ne. Sedánky u psychologa jsou kapitolou samou pro sebe. To, čemu jsem přikládala největší význam, je jaksi největším rozčarováním. Anebo je něco pravdy na tom, že najít psychologa, který by vám sedl a se kterým je možné se dobrat nějakého výsledku, je srovnatelně těžké, jako najít vhodného partnera pro život. Bohužel tady ta souhra neproběhla. Takže dvě hodiny týdně odpovídám na otázky člověku, který evidentně nemá vůbec tušení, o co jde. Poslouchám rady, které prostě nemůžou fungovat. Nebo můžou, jak zjišťuju později, ale ne v době, kdy bojujete s těžkou depresí. Je to jen jedna z řady věcí, na které přicházím ohledně přístupu k léčbě deprese u nás, která je nastavena špatně. Občas se mi vybaví citát, kterej koloval na Facebooku, že medicína je tu od toho, aby člověka nějak zabavila, než se uzdraví sám. Bohužel je to dost výstižné. Jsem roztěkaná a nesoustředěná. Zapomínám věty uprostřed a mám strach, že hloupnu. Relaxace nezvládám. Padaj na mě strašný úzkosti. Buď se rozbrečím, nebo musím odejít. Máme tu i venkovní vycházky, ale nedělají mi dobře lidi, auta a vlastně jsem i docela ráda, že tu jsem schovaná. Jsem pořád strašně unavená. I když si nejsem jistá, že to dostatečně vystihuje ten stav. Unavená není úplně přesné. Jsem jakoby mi nějaký upír vysál všechnu energii. Střídaj se mi nálady a jsem dost podrážděná. Nemám dobrý pocit, že se můj stav nějak zásadně nelepší. Navíc mám pořád ty chřipkový stavy. Nejradši bych někam zalezla a zaspala to. Ale moc nespím. A když spím, tak skřípu zubama a pak mám úplně namožený sanice. Připadám si jak hypochondr. Bolí mě všechno a nic není ok. Musí být dost hrozný se mnou vydržet. Mozek mám jak po výplachu. Chodím bezcílně sem a tam. Čím dál častěji dělám nesmysly. Asi se už ze mě stává regulérní blázen. Jsem úplně prázdná. Koukám do blba. Nemám sílu ani zacílit pohled. Propadám se do hlubší a hlubší prázdnoty a cítím strašnou beznaděj. Ani brečet už nemůžu. Mám v sobě divné napětí. Zrušila jsem návštěvy. Nechci nikoho vidět. Ani s lidma tady se teď moc nebavím. Hlavou se mi honí spousta věcí. Snažím se pochopit, proč se mi tohle děje. Proč už nejsem sebevědomá, vyrovnaná a barevná, kdy se to stalo, že jsem taková přestala být a proč jsem teď černobílá troska. Občas se dostaví ty divný záchvaty pláče. Někdy trvají i několik hodin. Po nich většinou přijde aspoň na chvíli úleva. Teda spíš skoro bezvědomí. Je to zvláštní, ale začínám tady mít pocit bezpečí. Nedovedu si představit být s těmahle stavama doma. Na lidi tady jsem si už zvykla a mám je povětšinou ráda. Hodně mi pomáhají. Ten pocit sounáležitosti je dost zvláštní. Jednak chápou. I když nic neříkají, cítím podporu. A jednak je tu sranda. Což nám pomáhá přežít tu skutečnost, že nám občas regulérně hrabe. Nejsou tu jen depkaři. Jsou tu lidi po různých těžkých životních situacích, přepracovaní manageři, unavené učitelky a pár tvořivých duší – malíř, spisovatelka a fotograf. Samí citliví a krásní lidi, kteří občas nezvládaj tu tvrdou realitu venku a tak se sem jdou schovat. Já doufám, že se sem už nevrátím. Že to je jen nějaká etapa mýho života, slepá ulička, ze které najdu cestu zpět a dám se zase tím správným směrem. Ale teď jsem ráda, že tu jsem. Vím, že sama bych to nezvládla. Teda, nebyla bych sama, mám naše, rodinu, kamarády, kteří se snaží mě chápat. Ale asi nejde pochopit, co prožívám, nejde jim to vysvětlit. A asi už se za to na ně ani nezlobím. Doufám, že si nikdy neprojdou tím, co já, aby to pochopili. Je to peklo. Asi kromě všeho začínám mít nějaký fóbie. Nezvládám vlézt do dopravních prostředků. Z lidí mám panickej strach. Dusím se, podlamují se mi kolena. Nevím, jak s tím mám bojovat. Bojím se, že se to spíš zhoršuje, než zlepšuje. Nevidím žádnej pokrok. Je mi pořád špatně. Jím, ale vůbec nevnímám chuť jídla. Jím jenom, abych úplně nepadla vyčerpáním. Moc nespím. A když usnu, tak to je takovej spíš vyčerpávající spánek, plnej děsivých snů. Jsem strašně unavená. Mám pocit, že mě někdo mučí a nevím, co mám udělat, aby přestal. Připadám si už jako blázen i v blázinci. Posledních pár dní mi dělá problém i si vyčistit zuby nebo umýt vlasy. Nemám sílu ani zvednout ruce a učesat se. Většinou to dopadne tak, že kdekoliv mám vydržet víc jak pár minut, tak se opřu o zeď, svezu se k zemi a tam tak zůstanu, než mě někdo donutí se zase přemístit jinam. Jsem jak loutka, kterou nikdo nevede. Vím, že to, co se teď se mnou děje, už dlouho nevydržím. Už ztrácím sílu i víru. Už ani Laďa s Olinou, což jsou mi tu asi nejbližší lidi, mě nedovedou rozesmát. Aspoň na chvíli mě vytrhnout té bestii a nechat mě volně nadechnout. Vidím na nich, že začínaj chápat, že se blížím propasti čím dál, tím víc. Horší se to. Nemůžu se nadechnout. Jakobych měla krunýř na hrudníku. Když vstanu, celá se klepu a podlamujou se mi nohy. Na pocit prázdna už nepomáhají ani cigarety. Do toho přišla zpráva o tom, že se Honza nevrátil z vycházky. Skočil pod vlak. Je to strašnej šok. Nikdo nemluví. Děsivý připomenutí toho, že deprese je zákeřná. A že ten boj s ní ne všichni vyhrajem. Na pokoj k nám přišla nová baba, pořád mluví a něco řeší a organizuje. Rozčiluje mě. Jsem čím dál víc podrážděná. Mám zimnici, divně se třesu a je mi hůř, než když jsem sem přišla.

Lidé v této konverzaci

Přidat komentář
JT Fixed Display