Zvoní budík. Je šest hodin ráno. Musím vstát, musím jet do práce, musím dokončit projekt, musím začít pracovat na novém projektu, musím se omluvit z večerního piva, protože to nemám šanci stihnout, budu ráda, když do desíti večer odešlu do Istanbulu podklady pro další marketingovou kampaň. Musím zavolat našim a říct jim, že žádost je podaná. Musím dodělat bráchovi a kamarádům to daňové přiznání, musím aspoň trochu uklidit, vyžehlit, vysát. Musím…musím hlavně rychle vstát a stihnout autobus, nebo bude průser.Je sedm hodin. Do prdele, jak to že je už sedm hodin. A proč teda ještě ležím v posteli? Něco je divně. Přestalo mě poslouchat tělo. Nejsem schopná se pohnout. Nejsem schopná ze sebe shodit peřinu. Nemůžu pohnout rukama a nohama. Jediné, co zdá se funguje, je mozek. I když ten by mohl na chvíli vypnout. Jsem vyděšená. Panikařím. Nevím, co se děje. Vím, že musím zavolat do práce, že nepřijedu, že musím poslat aspoň ty podklady, co mám připravené, aby to někdo dotáhl za mě. Vím, že musím zajet na středisko pro razítko na neschopenku…vím, že to nezvládnu. Nemůžu. Nemám sílu. Brečím. Zoufale brečím. Nemám k tomu sice žádný racionální důvod, ale usedavě, zoufale a dlouho brečím. Unavená usínám.  Když se vzbudím, je tma. Nechápu moc, co se děje. Všechno mě bolí, ale jsem schopná se zvednout z postele a dojít do koupelny. Toho, co vidím v zrcadle, se leknu. Vyhublá zombie, trochu dozelena. Nateklé oči a vystouplé lícní kosti. A takový divný nepřítomný pohled. Něco se zlomilo. Začíná mi být všechno jedno. Nemám sílu nic řešit. Nemám sílu nikam volat. Nemám sílu se jít napít a na jídlo nemám ani pomyšlení. Jdu zpátky do postele. Koukám do stropu. Nemůžu usnout a nemůžu vypnout mozek. Začíná to být dobrá tortura. Asi ve čtyři ráno si jdu zapálit. Nepomáhá to. Nikdy to ničemu nepomáhalo, ale teď mám pocit, že tím aspoň na chvíli zacpu to prázdno v sobě. Mám strašný pocit prázdnoty. Mám pocit, že jsem v nějaké skleněné krychli a svět kolem je strašně daleko anebo že vlastně ani není skutečný. Tělo mám jak z gumy. Připadám si jak mátoha. Je mi to jedno. Je mi všechno jedno. Vykouřím asi šest cigaret a jdu si zase lehnout. Nespím. Nejde to.  Zase brečím. Strašně mě to vysiluje. Jsem zoufalá a nevím proč. V hlavě mám nějakou šílenou bestii, která ne a ne zavřít hubu. Pořád valí. Neuvěřitelný tok myšlenek. Některé z nich jsou zajímavé. Ale střídají se tak rychle, že nemám šanci na nic kloudného přijít. Zase ten svíravý pocit, že to už dlouho nevydržím. Nemůžu dýchat. Mám pocit, že ten byt na mě spadne. Chci utéct, ale při představě, že bych musela jít ven a, nedej bůh, někoho potkala, se úplně složím. Začínám být asociál? Přece tady nemůžu být zavřená pořád…Mám další záchvat pláče. Pak na chvíli přijde úleva. Slzy mi pořád stékají po tváři, ale jsem klidná. Klidná a prázdná. Ztrácím pojem o čase. Nejsem schopná se soustředit a nemůžu přijít na to, kolikátého je. Dívám se na hodiny, ale připadám si jako cizinec, který něco takového vidí poprvé v životě. Sice vidím, že je deset hodin, ale nějak nejsem schopná tu informaci jakkoliv zpracovat. Na telefonu vidím několik zmeškaných volání. Nemám sílu ani zmáčknout klávesu a podívat se, kdo volal. Telefon zase odložím a spadnu na postel. Tak, jak tam dopadnu, tam ležím, až než se začne rozednívat. Hodina mezi psem a vlkem. Nebo vlkem a psem? Nevím. Každopádně je to hodina, kdy jsem schopná vylézt na balkon beze strachu, že uvidím někoho ze sousedů. Kouřím několikátou cigaretu, když mě přepadne šílená úzkost. Uvědomím si, že zásoby cigaret jednou dojdou a budu muset ven. Úplně mě ta představa paralyzuje. Nevím, jak dlouho sedím na balkoně, ale jsem dost zmrzlá. Konečně najdu sílu jít dovnitř. Mám nějakou světlejší chvilku a všímám si, jaký je tu nepořádek. A taky mi dojde, že jsem už dost dlouho nejedla. Je mi to asi jedno. Napiju se vody a zase odpadnu.  Vzbudí mě mamka. Nechápu, co tu dělá. Nemohla se mi prý dovolat. Několik dní. Doprdele, to už je několik dní? Dívá se na mě dost zděšeně. Nechápu proč. Říká mi, že musím vstát. Umýt se, oblíct se a jít k doktorce. Proč? Nikam nejdu. Ležím na posteli, divně zkroucená a nemám sílu nic dělat. Čím víc na mě tlačí, tím je to horší. Zase brečím. Jsem zoufalá. Je mi strašně zle a nevypadá to, že by to chtělo skončit. Asi po dvou hodinách se nechám naložit do auta a jedeme na středisko. Doktorka se na mě divně chápavě dívá, píše mi neschopenku a dává mi antidepresiva. Mám se objednat k psychiatrovi. Proč k psychiatrovi? Copak jsem nějakej blázen? Ale rezignuju. Pokud psychiatr nějak zařídí, aby mi bylo líp, tak whatever. Další doktor, další recept, další prášky. Další chápavé pohledy a otravné otázky. Co po mě všichni chcou. Prostě mi není dobře. Jak s tím souvisí, jaký mám vztahy s otcem, kdy skončil můj poslední vztah, jak jsem se učila ve škole a podobný nesmysly. Tak jsem oficiálně nemocná. Beru tuny prášků. Apatie dál střídá zoufalství. Ve světlých chvilkách se snažím věřit tomu, že prášky zaberou a bude mi zase dobře. Teda dobře. Snažím se vzpomenout si, kdy mi bylo naposledy dobře. Ale moc se mi to nedaří. V horších chvilkách se snažím přežít mučivou bolest a brečím. Brečím až do vysílení a usínám.  Nějak se mi podaří přežít tři týdny. Líp mi není. Pořád jsem ve skleněné krabici a nemám žádný pocity. Jen pocit, že jsem prázdná. A že je mi všechno jedno. Zvykám si na představu, že moje realita je teď můj byt. Tady se aspoň trochu cítím bezpečně. Ven nechodím. Nejde to. Neberu telefon. Nejde to. Když se někdo vnutí na návštěvu, tak odpočítávám minuty, až zase vypadne. Chci být sama, ale když jsem sama, tak to na mě všechno padá a je mi mizerně. Další kontrola u doktora. Je mi doporučena hospitalizace. Cože? Jakože do blázince? Nikdy. Další krabičky prášků a další ujištění, že zaberou už brzo. Další dva týdny mátožení doma. Nic nedělám. Veškerou sílu spotřebuju na to, abych nějak zvládla přežít ty hodiny, když ta bestie zvaná deprese útočí. Pak ležím a čumím do blba. Když se mi podaří usnout, vzbudím se zpocená. Mám haluzově divný sny. Zmatený.  Přestávám věřit tomu, že ty prášky někdy zaberou. Čím dál častěji přemýšlím o tom, co budu dělat. Čím dál častěji se vkrádá myšlenka, že jediný řešení, je tu nebýt. Jakej to má smysl být tu v tomhle stavu. Až nakonec ta představa je to jediné, na co jsem schopná trochu soustředěně myslet. Děsí mě to, nejsem přece sebevrah. Ale ta představa mě uklidňuje. Uklidňuje mě pocit, že jsem našla řešení. Že když už to nepůjde vydržet, tak mám nějakou možnost, co s tím udělat. V jasných chvilkách začínám řešit resty. Co komu vrátit a tak. Přemýšlím, jak to udělat, abych to těm kolem co nejméně zkomplikovala. Jsem rozhodnutá. Jsem klidná. Děsí mě, že jsem klidná. Vím, že to není normální. Vím, že se nerozhoduju já. Rozhoduje ta bestie ve mně. Volám doktorce a souhlasím s hospitalizací.

Lidé v této konverzaci

  • Návštěvník - Monika

    To bude ok. Na zacatek prasky, trochu se odpichnout a pak dobreho psychologa a hura do vnitrni prace. Ale bude lip, to je jedina jistota. Kdyztak doporucuju na youtube videa Jan Havelka Zahradnik...kratka videa ohledne cesty z deprese.... dobre postrehy cloveka, ktery si depresi sam prosel....

    0 Líbí se Krátká URL:
  • Návštěvník - hosting

    http://kaosyayinlari.com//images/web-hosting-companies-94549.jpg

    0 Líbí se Krátká URL:
Přidat komentář
JT Fixed Display