Přichází tma. Každým dnem mne objímá víc a víc. Mohla by mě obejmout úplně a já bych se jen tak ztratila. Vytratila ze světa. Ze světa, který se mi vůbec nelíbí.

„Jaký si to uděláš, takový to máš,“ zní mi v hlavě a já přemýšlím, co jsem mohla udělat jinak, a city mi přitom mrznou na jazyku.

Jsem vůbec dobrým člověkem? Nejsem takovou, jakou mě očekáváte. Jsem jiná — divná, ale svá. Jsem příliš hodná na některé, příliš zlá na jiné, příliš přísná na sebe. Nedělám zlé, ba ani špatné věci, přesto můj vnitřní kritik je hysterický, už mi prý není pomoci.


Cítím se jako tisíc poslepovaných střípků prázdné vázy, ve které kdysi uschla květina. Přestávám doufat a nechávám se unášet proudem nevyřčených slov.

Své sny budu snít dál a život odžívat tak jak doteď.

„Trpělivost přináší růže.“ A já čekám na důvod. Důvod žít.

Ne, nechci se sprovodit ze světa. Možná jsem jen na dně svého já, kam jsem se musela potopit, abych pochopila, že se musím přizpůsobit a potichu čekat na svůj ždibec štěstí… pak třeba vyplavu a tento svět bude krásným místem k bytí.

Dočkám se?



Život se schizoafektivní psychózou není procházkou po obláčcích snů. Může to být pekelně ošklivý výlet tam, kam jsme si nikdy nepřáli jít. Jako třeba teď. Teď mám pocit, že jsem raději měla zůstat v hluboké depresi, okleštěná o své pocity, jako jsou radost, smutek, smích, pláč, vztek. V depresivních fázích jsem prostě jen bezradná a nemám na nic co říct, co by stálo za řeč. Většinou bych se nejraději už pochlubila, jak hrdá na sebe jsem, že jsem byla schopná vylézt z pohodlí svého osamoceného ostrova zvaného postel.

Ovšemže jsem v lehkém propadu, vím to. Ticho před bouří? Nebo se propadám hloub a hloub? Moje duše trpí, když vidí, kam mě vede hlava, o to víc, když pozoruje, kam mě vede srdce. Cestou necestou do hlubin. Prožívám své obnažené pocity a nechávám se unášet pod tuto realitu.

Sebedestrukce a temnota jsou moji věrní. Jsou tu, i když je nechci a neuznávám. Jsou tu, a čím více je zaháním, tím více mě pohlcují. Jak z toho ven? „Čas vše napraví“ a mně nezbývá než doufat v lepší zítřky, ve dny, kdy šedočerno zmizí a vše získá znovu své zářivé barvy…



Dědečkova pověstná slova „Jdi do toho prsama!“ se mi derou do té mé hlavy zmatené. Ale udělala jsem první krůček, krok — našla jsem si psychologa. S ním bych si ráda začala plnit přání. Například? Ať moje duše, hlava ani srdce už vzájemně netrpí, ale jedno jsou. Ven ze svých hlubin.

Lidé v této konverzaci

Přidat komentář
JT Fixed Display