Bylo, nebylo, mezi dvěma kopci - dvěma brněnskými dominantami, na soutoku dvou řek - Svratky a Svitavy, za času nedávného, žila dvakrát jedna dívka. Nebyla nedobrá. Byla vlastně docela v pořádku, jen existovala dvakrát. První byla jako den, druhá jako noc. První jako láska a druhá zas nenávist. I plynoucí řeka má dva břehy. A přece žily v harmonii.

Jako jin a jang se choulí do klubíčka a užívají si společných chvil, když tu první z nich povstane a odchází na dalekou cestu, nechávajíc druhou napospas svému osudu, bezedné propasti, ze které skoro není úniku. Odchází, přestože ví, že by měla zůstat. Ty dvě totiž bez sebe nemohou být.

Byly tu časy stínů a temnoty, do kterých občas slunce zasvitlo. Byly tu i časy, kdy se všechno zdálo beznadějné. Jenže ony věděly, že tím to nekončí, že tímhle to právě všechno začíná.


Toho dne svítilo slunce jasněji než v běžné dny. Všechno mělo lehce růžový nádech a to vneslo úsměvy na několik tváří, třeba na tu mou. Ráno, které opravdu stojí za to, abych vyskočila z postele s radostí. Cítila jsem, že ten den jsem otevřená všemu.

Na ulici se ocitám tváří v tvář velice silné energii ztělesněné mužem ve středních letech. Ten muž mne zaujal natolik, že se ho ptám, jestli náhodou nepotřebuje pomoc. Vypadal totiž přesně jako člověk, co zná Zemi Oz.

„Ano, slečno, potřebuju jíst. Nabídnete mi něco k snědku? Jo a peníze, ty taky potřebuju,“ odpovídá vcelku nesměle.

Neváhám, a aniž bych přemýšlela, odpovím: „Peníze pro vás nemám, ale zrovna mířím na oběd do kavárny, jdete se mnou?“

Bok po boku zamíříme do kavárny pod brněnskými nebi. Už po cestě na tohoto návštěvníka ze Země Oz doslova bliju všechny problémy svého světa, on trpělivě naslouchá a reaguje na každé mé slovo. Působil na mě jako pomoc seslaná z nebe, mohla jsem mu říct všechno.

U oběda mluvit nechtěl, dala jsem mu svatý klid, potřeboval ho. Po jídle dlouze děkoval za ty dary, stále zcela potichu, obraceje oči k nebesům.

Povídáme si. O tom, jak je krásné dělit se i o to poslední. Jak je krásné nemyslet jen na sebe, ale zároveň se mít dostatečně rád a vidět se v tom správném světle. Taky o harmonii a rovnováze na světě. O tom, že všechno má svůj důvod. Že tlačit na pilu přináší více bolesti než radosti a že na tom světě není nic důležitějšího než mezilidské vztahy. No a taky že trpělivost přináší růže. Sice s trny, ale to už tak v životě bývá.

V jednu chvíli vytáhnu kapesní zrcátko a upravuju se, načež mi říká: „Tohle zrcátko už nebudeš potřebovat, už se vidíš taková, jaká doopravdy jsi a jedině tak jsi dokonalá.“

Předám mu své překrásné zrcátko, on si sedá vedle mě a ze svého batoh vytahuje tabák. Cítím známou vůni. Ach, ten tabák voní stejně jako cigarety, co jsem našla v tátově stole, když mi bylo třináct... Mimochodem: táta u toho stolu seděl naposled, když mi bylo pět...

Přimíchá trochu svého tabáku do toho mého, děkuje mi a opouští kavárnu i můj život. Už ani nevím, kolik cigaret jsem z toho ubalila a vykouřila, ale od té chvíle se začnou dít opravdu divné věci.


Přichází večer a s ním nechuť vylézt z útrob svého pokoje. Sedím s nejlepším přítelem a třemi kočkami v okně, sledujeme ten uspěchaný život venku, odrazy zapadajícího slunka házejí zvláštní stíny... Brečím, že nikam nejdu, že mě žádný večírek z toho posranýho a nešťastnýho života stejně nevymaní. Jsem nespokojená v životě, který odžívám. Mektám, že chci na výlet za velkým poznáním do Jižní Ameriky a začít tak nový život. Před pár dny jsem si dokonce vyžádala informace od kohosi, kdo takové výlety zprostředkovává. Prostě musím vyrazit a poznat smysl svého života...

Nakonec mě nejlepší přítel ubombarduje argumenty a odcházíme na párty... Musím uznat, že už při příchodu mnou projede nával energie tak silný, že se oddaně odevzdám víru zvanému „párty mód“. Dáváme brčko, rozjíždíme tanečky, bavíme se královsky.

Už jsem dost mimo ze všech těch koláčků, co jsem snědla, a z brček, co jsem vykouřila. Hodina pokročila, něco mě táhne pryč, možná Země Oz mě volá, utíkám dál skrz zázemí kavárny až do vedlejšího domu. Schodiště vedoucí nahoru mě velice láká, ale jsem tak unavená: vstupuju do výtahu, chci odjet do nebe. Výtah zastaví a já se snažím otevřít dveře. Nejde to. Ach můj bože, to jsem tady jako zavřená? To je nějaký vtip? Čeká mě nějaké překvapení, co pro mne někdo připravil? Mačkám všechny čudlíky, co najdu. Křičím. Řvu. Nadávám. Volám o pomoc. Nikdo mě nezachrání, musím se zachránit sama. Okolo šesté jsem už vážně zoufalá. Mlátím do skleněných dveří. Rozbíjím sklo propletené dráty, vůbec nevím, kde se ve mně ta síla bere. Bolí to, strašně to bolí, ale to je v tu chvíli vedlejší. Chci se dostat ven, ven z prostoru, který má metr čtvereční. Ječím, kopu, všude je krev a rozbité sklo. Žádný smutek v tom není, jen čistý vztek. Zoufalství přesahuje veškeré meze.

Slyším zpívat ptáky, vidím sluneční svit, cítím dokonce závan větru. Venku je přece tak krásně.

Najednou slyším hlasy. Hlasy? Jsou v mé hlavě, nebo je to realita?

Zvoním zběsile na poplach, hlasy se blíží. Záchrana?

Z výtahu vidím, jak se otevírají dveře, konečně vchází první živá bytost. Ptá se, jestli jsem v pořádku a nabízí mi kávu. S radostí přijímám. Volá správkyni domu, volá policii, volá servis výtahů. Moje záchrana se blíží... Popíjím druhou kávu v zamčeném výtahu, když vtom přichází správkyně. Má klíče, prosím ji o vysvobození. Ona však odvětí, že mi neodemče. Začínám propadat panice. Přichází policie. Letmý výslech skrz rozbité dveře výtahu, ale vzápětí přichází servisák, cosi udělá a křičí, ať už zmáčknu ten čudlík. Konečně se výtah rozjíždí.

Je osm ráno, kavárna právě otvírá, s policisty si dávám další kávičku, vyslýchají mě, nechávají mi dýchnout, alkoholu nula promile. Podivují se a nakonec mě nechávají jít. Konečně. Mé páteční ranní peklo je OVER! Cestu výtahem do nebe mám tímto za sebou. Nejšílenější cesta v životě? To bylo jen zdání... Ale o tom až příště.
  • Žádné komentáře nenalezeny
Přidat komentář
JT Fixed Display