Zde si můžete přečíst příběhy lidí, kteří se setkali s duševní nemocí u sebe nebo u svých blízkých. Přiblíží Vám svoje úspěchy i strasti, které jsou reálnější, než filmové příběhy a televizní zprávy, které často líčí duševní nemoc velice zkresleně. Poznáte, o čem ta „duševní nemoc“ vlastně je, jak se s ní dá žít i přes všechny negativní důsledky, které přináší. Často pomůže, když to, co vás mohlo srazit na kolena, přetvoříte v něco pozitivního a smysluplného.
Možná, že po přečtení společně zjistíme, že jsme si v odvaze a chuti překonávat překážky všichni podobnější, než jsme si mysleli.

Příběhy a texty vyjadřují názory konkrétních přispěvatelů. Nemusí být ve shodě s názorem a postoji Práh jižní Morava, které poskytuje tento prostor pro jejich publikování.


Džana

Džana
"Džana? Džana. Mám paranoidní psychózu. Ale žiju tady a teď! Naděje na vyléčení umírá poslední."
Dori

Dori
"Jsem Dori. Mám schizoafektivní psychózu. Jsem blíženec. Vynásob tedy nespočet Dorotek dvěma a máš mě. Těší nás."
Silvie Chrudinová

Silvie Chrudinová
"Jsem vokalistka dvou kapel - ONA a LateXjesuS.
Je mi 23 let."
Markéta Dohnalová

Markéta Dohnalová
"Už 17 let se léčím na psychiatrii a bojuji o svou normalitu.
Letos mi bude 40 let."
c

Kamila Fišerová
"Jsem hodná, milá, zdvořilá, pracovitá, milující..."
Václac Rolenec

Václac Rolenec
"jsem vystudovaný chemicko potravinářský inženýr, v současné době Peer konzultant ve sdružení Práh."
inna davidova n

Inna Davidová
"Jmenuju se Inna Davidová a je mi 38 let. V tuto chvíli, díky bohu, v remisi. Už několik let."

Zdravím všechny naše čtenáře. Ráda bych Vás pozvala již tento čtvrtek do Café Práh, kde spolu budeme sdílet spoustu neobyčejných zážitků z našich životů. Moje povídání bude zaměřeno na to, jak jsme prožívala taťkovu nemoc, jaký byl náš život, jaký to na mě mělo dopad a co nám doma fungovalo. Budu velmi ráda, za jakékoliv otázky a sdílení zkušeností.
Komentář (0) Zhlédnutí: 87
Moji milí čtenáři, blíží se naše čtvrteční setkání. Chci vás všechny, kdo nás čtete pozvat.
„Takže mi říkáš, že je vše v pořádku a že tě tady můžeme nechat samotnou? Teď se nejdřív pořádně vyspíš a pak se mi ozveš, jo?“ klade mi na srdce táta před odchodem z bytu, kde bydlím já, můj nejlepší přítel a naše tři kočky.

„Jasně, tati. Jsem v pohodě,“ odvětím, protože se cítím skvěle. Den začíná.

„Loučíme se tedy s tebou.“

„Dávej na sebe pozor,“ dodává máma ve dveřích.

Od cca prosince minulého roku jsem se začala cítit vážně divně. Postupně se to stupňovalo, nemohla jsem se zbavit myšlenky na smrt, i když jsem neplánovala nic, co by mi takhle ublížilo. Měla jsem několik sebepoškozovacích incidentů a začala jsem zase propadat sebedestrukci – alkohol, spousta prášků, jen abych usnula a prostě aspoň na chvíli nevnímala, že existuju. V práci i doma jsem zažila hodně dost nepříjemných stavů. Všechno mi padalo na hlavu, měla jsem pocit, že nezvládám vůbec nic, nerozuměla jsem tomu, co dělám, nešlo mi to ani v práci, ani v kapele, nahrnulo se toho moc a já nebyla schopná ničeho, pořád jsem myslela na to, že se brzo totálně zblázním, ale že to musím aspoň chvíli vydržet, abych splnila nějaké úkoly.

JT Fixed Display