Naše bývalá kolegyně Lucie Pospíšilová již druhým rokem pracuje jako sociální pracovnice v Anglii. O svých zkušenostech nám nedávno přijela přednášet. Rozhovor, který nám po přednášce poskytla, si můžete přečíst níže

 Na co se můžete těšit?

  • Strašně bych si přála, aby tohle mohli zažít i čeští pacienti.
  • Sociální pracovník je v Anglii ceněný skoro stejně jako doktor.“
  • Já si teď myslím, že to není o papírování, ale aby pracovníci sami poznali, v jaké fázi zotavení se klient nachází.
  • Určitě by se dal více rozvést proces zaměstnávání lidí s duševním onemocněním a rozvinout systém tréninkových kaváren a chráněných dílen.
  • Musíš mít hlavu na pěti místech.
  • Aby se lidi nedostávali do nemocnic, jsou v Anglii komunitní týmy.
  • Málokdy tam máme člověka s psychózou, schizofrenií nebo bipolární poruchou, který by přišel dobrovolně. Ti to většinou zvládají v krizovém týmu.

Na jaké pozici vlastně pracuješ?

pospisilova lucie

Pracuji na dvou místech. V nemocnici pracuji na pozici, která v Česku neexistuje. Je to něco jako asistent zdravotní sestry. Náplň práce se od sestry až tak neliší. Můžu dělat všechno, co dělá zdravotní sestra. Třeba i plánovat léčbu, odebírat krev, dělat všechna vyšetření, která dělá sestra. Krom toho, že nemůžu vyloupnout prášek a nemůžu nikomu dát injekci. Od září budu studovat dva roky na univerzitě na psychiatrickou sestru.
Ta druhá věc, co dělám, je v komunitních týmech. Začalo to tak, že jsem kontaktovala vedoucí týmů a zeptala se, jestli by byla možnost tam chodit na neplacené stáže, abych se naučila, jak to dělají. Mě to velmi zajímá, ale ještě nemám dodělanou registraci, takže tam nemůžu pracovat jako plnohodnotný pracovník. Po čase mi nabídli pozici asistenta sociálního pracovníka. Takže nemůžu sice nic podepsat, ale jsem zaměstnanec, pracuji po boku sociálních pracovníků a vidím je v akci.

Co říkáš na reformu psychiatrické péče a centra duševního zdraví, která vznikají? Jak to vidíš z pohledu člověka se zkušeností ze zahraničí, když víš, jak to u nás funguje teď?

Moje vidina je pořádně se vše naučit a odkoukat, a potom otevřít oči lidem tady v Česku. Všichni by se měli jet podívat, jak to tam hezky funguje a jak se to dá zvládnout. Odsud je to špatně viditelné, ale já tam vidím, že to jde. Oni zbourali velké množství nemocnic. Byly to „hrady“ plné lidí, a taky to zvládli, tak proč bychom to nezvládli my tady?

Takže se plánuješ vracet?

Zatím ne, ale proč nezůstat tam a dojíždět sem třeba ze začátku? Ono je něco jiného o tom číst a něco jiného mít člověka, který v tom žije a má příběhy z praxe. Myslím si, že by to například na doktory mohlo fungovat lépe, než když si o tom jen někde přečtou. Myslím, že bych se mohla podílet na rozvoji reformy tady v Česku, protože vidím, že to v Anglii opravu funguje, a funguje to dobře. Lidi tam nechodí opakovaně do nemocnic, jsou tam kratší hospitalizace. Tady jsou lidi v nemocnici i pět let. To by se v Anglii v životě nestalo.

V přednášce jsi mluvila o recovery college, co to je?

Recovery college je škola zotavení. Lidé s duševním onemocněním docházejí do této školy každý den - třeba od pondělí do pátku na osm hodin a učí se, jak zvládat život s onemocněním a jak zvládat každodenní starosti jako je ztráta přátel, neporozumění si s rodinou nebo ztráta zaměstnání.
Kdyby člověk nechodil do recovery college a někdo se ho zeptal: „Co děláš? Kdo vlastně jsi?“ ten člověk by musel říct: „Já jsem doma, protože jsem schizofrenik.“ Ale teď má náplň života. Může říct: „Chodím do školy a tam se učím zvládat život s onemocněním“, najde si tam nové přátele a má to spoustu socializačních prvků.

Na principu zotavení to tam asi celé stojí, že?

Úplně celé to tam stojí na procesu zotavení. Jiří Šupa (odborný vedoucí služeb Prahu) to chce hodně aplikovat i u nás. Ze začátku se to setkalo s velikým nesouhlasem, když nám dal stoh papírů s tím, že musíme zmapovat, v jaké části zotavení se kdo nachází.
Já si teď myslím, že to není o papírování, ale aby pracovníci sami poznali, v jaké fázi zotavení se klient nachází.

V Česku fungují peer konzultanti – lidé se zkušeností s dševním onemocněním vyškolení na práci s lidmi s onemocněním. Říkala jsi, že u vás je nemáte. Jak ten systém bez nich funguje? Kdo je nahrazuje?

Systém peerů pochází z Holandska. Když se to tam objevilo, pracovníci Prahu měli možnost se tam jet podívat a naučit se, jak zapojit peery do našich služeb. Angličani tento systém nepřevzali a mají svůj vlastní, do kterého peery vůbec nezahrnují. Tam s lidmi pracuje člověk, který si duševním onemocněním neprošel. Duševně nemocní lidé mají skupiny, ve kterých se baví o tom, jakou má kdo s nemocí zkušenost. Ale není to stejné jako u nás, kde máme peera, který má vlastní schůzky a je zaměstnancem Prahu.

Napadá tě něco, co u nás funguje a dalo by se převést do praxe v Anglii?

Určitě by se dal více rozvést proces zaměstnávání lidí s duševním onemocněním a rozvinout systém tréninkových kaváren a chráněných dílen. To tam vůbec není a lidé se tak nemají od čeho odrazit. Buď nepracují vůbec, nebo musí jít rovnou na otevřený trh práce. Takový mezistupeň jak se zapojit do pracovního procesu tam chybí.
Dále bych jim otevřela oči v tom, že všechno nemusí být nastavené podle kritérií a škatulek. Někdy někdo do žádných kritérií nespadá a je potřeba ho nebrat jen jako další číslo, které se musí nějak odbavit.

Systém, který u vás funguje, je odlišný od toho u nás. Můžeš ho krátce popsat?

Lidé s duševním onemocněním mohou a nemusí spáchat ve svém životě trestný čin. Existují lidé, kteří v akutní fázi onemocnění zavraždili. Schizofrenie se projevuje tím, že člověk slyší věci, které nejsou reálné, my tomu říkáme „hlasy“. Ten hlas mu mohl říct, že musí někoho zlikvidovat. On by to sám o sobě neudělal, ale hlasy mu to řekly, takže to udělal pod vlivem onemocnění.
V Anglii mají taková „psychiatrická vězení“. Jsou tři stupně. Vysoký stupeň, střední stupeň a nízký stupeň. Většinou je to tak, že člověk začne na vysokém stupni. Tam je opravdu vysoká míra zabezpečení, je to tam hodně podobné vězení. Postupem času a rehabilitace, se může posouvat do středního a nízkého zabezpečení. O přesunutí do další oblasti zabezpečení diskutuje velké množství profesionálů. Toho člověka pozorují třeba několik měsíců, vidí, jak se chová, neustále hodnotí a přehodnocují jeho stav a až si myslí, že tam už to riziko není, pošlou ho do nižšího zabezpečení.
Potom jsou nemocnice, kde jsou akutní oddělení, kam se dostane člověk, který má relaps. Když už měl psychózu a zase se mu vrátila ta epizoda, ale není nijak zvlášť nebezpečný svému okolí a dá se zvládnout na otevřeném oddělení s dalšími patnácti lidmi. Potom jsou jednotky intenzivní péče, kde je člověk, který může být víc náročný na péči. Potřebuje víc personálu a je ve velice akutní fázi. To jsou oddělení, která jsou v nemocnicích.
A aby se lidi nedostávali do nemocnic, jsou tam komunitní týmy. Mluvila jsem o týmu pro zotavení (recovery team), potom o krizovém týmu, týmu, který se specializuje na lidi s první epizodou, potom je tým, který se specializuje na lidi s duální diagnózou, lidi, kteří přestávají spolupracovat nebo užívat léčbu, ten je nejvíc náročný.
Potom mají různé menší týmy, které se specializují např. na matku a dítě nebo na mentální retardaci ve spojitosti s psychózou. Mají to tam pěkně rozškatulkované. U nás jeden sociální pracovník nebo psychiatrická zdravotní sestra dělá spoustu věcí. V Anglii se může soustředit na jednu věc, kterou pak může dělat expertně.

Takže v těch týmech jsou lidé specializovaní na konkrétní formu pomoci?

Ano.

Z přednášky mě zaujalo, že se pacienti nezamykají.

Mě to zrovna dvakrát nenadchlo. Je to fajn pro lidi, kteří tam jsou dobrovolně, protože si mohou odejít, kdy chtějí. Ale pro lidi, kteří tam jsou nedobrovolně, je to dost nevýhodné. Oni nesmí odejít z nemocnice. Je to obrovská zodpovědnost. Já se samozřejmě nemůžu soustředit jen na to, že mi někdo projde dveřmi, protože na mě mluví dalších pět lidí a něco po mě chtějí. Je jasné, že se obrací na mě, když si potřebují s někým promluvit nebo si postěžovat. Takže je možné, že mi ten člověk proklouzne a potom je to moje zodpovědnost. Musíš mít hlavu na pěti místech.

Říkala jsi, že když je tam člověk dobrovolně, nemusí brát léky. Proč tam vlastně ti lidé dobrovolně chodí?

To je náročná otázka. Většina lidí s psychózou nejde do nemocnice dobrovolně. Ale u nás se léčí i lidé s poruchami osobnosti - to je tzv. naučené chování. Naučili se, jak se mají chovat a většinou vyžadují pozornost. Takže jsou tam proto, aby se o ně někdo staral. Je to takové jejich volání o pomoc. Oni chtějí pomoc, ale vlastně jim moc pomoci nejde. Jsou to většinou lidé, kteří zažili těžké trauma.
Klasické chování člověka, který tam chce být dobrovolně, je to, že se snaží neustále na oddělení zabít. My je máme na pozorováních po patnácti minutách. Málokdy tam máme člověka s psychózou, schizofrenií nebo bipolární poruchou, který by přišel dobrovolně. Ti to většinou zvládají v krizovém týmu.

A co děláte s člověkem, který tam je dobrovolně a dělá takové věci?

Musíme je tam držet třeba i několik měsíců. Co se většinou dělá, je, že se jim přidává zodpovědnost. Jsou na pozorováních po pěti minutách. Po nějaké době se jim řekne, že se to prodloužilo na deset minut. Pak se to prodlužuje, až jsou na hodině. A když je vše v pořádku třeba dva dny, tak jsou zlepšení a je pravděpodobnost, že by mohli být propuštění. Ale jinak tam jsou pořád. Máme tam paní devět měsíců, která ne a ne přestat.

Jak se na roli sociálního pracovníka dívají běžní lidé?

Sociální pracovník je tam ceněný skoro stejně jako doktor. Když se bavím s Angličany, které ještě neznám a řeknu, že jsem sociální pracovník, tak všichni: Jéžiš, fakt?! No to je boží!“ A začnou se zajímat a chválit. V Česku se mi bohužel často stalo, že jsem řekla, že jsem sociální pracovník a slyšela jsem jenom: „Aha. No tak ahoj.“

A nakonec něco pozitivního?

Je to výborná zkušenost, každý den se člověk něco nového naučí. Je tam jiný systém, takže se pořád je čemu divit. Člověk pozná spoustu nových lidí – profesionálů na danou oblast, takže si zvyšuje povědomí o cílové skupině každý den. Velice pozitivní je i finanční ohodnocení. Vše je moderní, podmínky pro pacienty jsou v podstatě jako v hotelu se servisem zdravotních sester. Rozhodně je to všechno o penězích. Mají na to mnohem víc peněz než tady.
Celou tuhle zkušenost hodnotím velice pozitivně, i léčbu pacientů. Strašně bych si přála, aby tohle mohli zažít i čeští pacienti. Aby člověku, který onemocní, bylo pomoženo kvalitně a zlepšila se mu díky těmto službám kvalita života.
JT Fixed Display